4

Miniatury: Dálky na dosah

Dálky

1

     Daleko až do podhůří se táhnou temně modré smrčiny. Kde to žlutě svítí, tam rostou modříny. Vidím je, kam až oko dohlédne. Listnaté stromy už opadaly. Jejich šat přikrývají pásy mlhy. Jediné modříny ještě planou osaměle i v hloučcích na cestě k obzoru, trochu se rozpouštějí v oparu, ale neztrácejí se.

     Jiná dálka se otevírá z vrcholku Boubína: zrcadlící se bílé alpské vrcholky. Světlo odtamtud ke mně přiletí během mžiku. V rozměrech vesmíru jsme já i vrcholky vzdálené až 280 km vzdušnou čarou na jednom místě. Avšak vzdálenost, během které se obraz na vrstvách inverze zdeformuje, může odhalovat zase jiný rozměr. Třeba od spatřeného ke vnímanému, od počitku ke vjemu, od imprese, surových senzorických dat (raw) k jejich uspořádání kognitivním aparátem, tedy ke vjemu.

 

***

 

     Existují tzv. slepí vidící, lidé, kteří vidí, ale neuvědomují si to. Když jim hodíme nějaký předmět, jsou schopni ho chytit, ale popírají, že by něco viděli. Je možné, že naše oči vidí i jiné světy, paralelní hmotné nebo duchovní, ale náš mozek vjem nezpracuje, nebo nám ho zatají, aby náš svět byl srozumitelný.

     Jsou okamžiky náhlých průhledů, kterými spatříme i to zapovězené. Který ze světů není iluzí, zda ten který považujeme za skutečný, nebo ten zdeformovaný? Halucinace vlastně vzniká tak, že naše mysl přeexponuje některé z detailů či rysů spatřeného. To mohu potvrdit ze svých pokusů s lysohlávkami, nebyly to halucinace, vzniklé z ničeho, ale zvýraznění jistých tvarů, jejich dotažení k nové skutečnosti.

     Podobně vznikají novotvary na vzdálených vrcholcích Alp. Zda v nich vidí dva pozorovatelé totéž?

 

***

 

     Český psychiatr a guru českých surrealistů Svetozar Nevole ve své knize O smyslových iluzích už v roce 1949 píše: „I normální vnímání je vlastně iluzí. I při normálním vnímání, při obvyklém vidění, slyšení atd. jsou daleko více účastni subjektivní činitelé, než bychom byli na první ráz ochotni připustit. Avšak pathologie nám přesvědčivě ukazuje, že skutečnost prostě pasivně nevidíme, neslyšíme, nýbrž že si ji svými vjemy do jisté míry teprve sami tvoříme. Mezi vjemem ,normálním,‘ a vjemem ,šalebným‘, ,patologickým‘, iluzí, není zásadního rozdílu. … Normální vjem jednoho může být druhému iluzí a naopak. Jest vlastně jen konvencí, že za ‚normální‘ uznáváme právě takové a ne jiné vjemy.“

 

***

 

     Musíme se naučit hledat to, co máme vidět. Učíme se vnímat i prostor. Slepý pacient, který nabyl zraku, se při pohledu z okna domníval, že se může dotknout lidí chodících dole na chodníku, jen se mu zdáli malincí. Možná i já bych se mohl dotknout těch takřka fantomatických hor při obzoru, kdybych nenabyl z životních zkušeností přesvědčení, že jsou „daleko“.

 

Noční samota –

za oknem na zdi

Alpy v slunci.

 

Vrchol Boubína –

přikryl jsem dlaní

Dachstein.  

 

 {gallery}vimperk/2017/11_listopad/miniatura25_11{/gallery}

Foto a text: Roman Szpuk

 

 


 

 

MINIATURY Romana Szpuka :

 

1. Uplakaný čert

2. Hrušky 

3. Vánoční vzpomínka

4. Co všechno ten nástroj dovede

5. Nešahej na ten sníh

6. Otto Hrdina

7. V údolí Losenice 

8. Pavoučice sněžná

9. Šla Kačenka podle vody

10. Vzpomínka na Krýmuse

11. Mrazivá noc na Perle pod Jezerní slati

12. Letící oblaka

13. Pan Kodýdek

14. Cesta pulsu

15. Život a smrt

16. Deštníky

17. Poklady

18. Krucifixy

19. Velikonoční vejce

20. Koza v kapli

21. Kolečka vypálené trávy 

22. Boubínská noc

23. Ovečky

24. Bratři Kazarovi 

 25. Domov

26. Táta

27. David je fatalista

28. Noční bouřka na Boubíně

29. Fenka a okoun

30. Duha

31. Cestou z Najmanky na Radost

32.Žluna

33. Rehabilitace

34. Bez střechy

35. Jako bílý šátek

36. Nepoučitelní

37. Dobršská brána

38. Hvězdy a psík

39. Malá ťapkající holčička

40. Zářijové plody 

41. Buchingerův dvůr 

42. Pouť na Luzný

43. Jaké má oči? 

44. Nejmanka u Hrbu 

45. První sníh 

46. Úplňková noc

47. Jepice

48. Herwart a Empedokles

 

{jcomments on}