vera

Změna: je složitá, těžká a nese s sebou jiné časy

 

     Ve vimperském zastupitelstvu vedle sebe sedí podnikatel, lobbista, ješita, poctivec, hodný člověk, pohodář, ateista i věřící. Je mezi nimi funkčně starý i mladý zastupitel. A jak pronesl Miloš Zeman, o každém z nich bezpochyby platí, že „i politik je jenom člověk“. A vedle nich, nebo proti nim – záleží, jak to chcete brát – je veřejnost. Vimperáci, kteří po zastupitelích něco chtějí. Nově se objevila skupina, která své požadavky a názory začala říkat nahlas. Spojili se v ní mladí se staršími (věci znalými 😉 ) a k potěšení, nebo hrůze těch, co město řídí se ptají, sledují, kontrolují a hlavně dění ve městě nahlas a veřejně komentují.vera

 

     Je asi opravdu těžké ukočírovat tohle všechno a čelit všem vlivům, tlakům, požadavkům a vyhovět zájmům všech. Ještě navíc se to má dělat hlavně a především slušně. Obhajujeme se všichni tím, že něco, s čím se nedá souhlasit, se děje v celém světě, v celé ČR a tak se něco takového může dít i ve Vimperku a většinou se s tím mlčky smiřujeme. Stále se ptám, musí to tak být? Všichni se tu většinou známe a víme, kdo, co a jak dělá. A hlavně všichni posloucháme, kdo co říká a podle toho i dělá.

 

     Poslouchám lidi ve Vimperku už hodně dlouho, a tak za každým následujícím výrokem vidím konkrétního člověka, který je zároveň zastupitelem nebo zastupitelkou. A oni jeden po druhém řekli nebo říkají: „Jsem a budu především podnikatel.“ K tomu zase já říkám, ať podniká. Každá aktivita, která je pro rozvoj města, je dobrá. Klobouk před každým, kdo se ve Vimperku snaží provozovat svou firmu a dávat lidem práci. Ale nesmí rozvíjet své podnikání za veřejné peníze. Další se zeptá: „A co to je, ty veřejné peníze?“ Jsou to peníze nás všech. Jsou v rozpočtu města, kam přišly, protože jsme my všichni zaplatili daně. Proto mají být použity v zájmu většiny obyvatel a musejí být pod veřejnou kontrolou.

 

     V současné době ale dostávají ve Vimperku přednost projekty a akce, které kromě prospěchu většiny obyvatel slouží zájmu a posílení pozice několika jednotlivců a jejich firem. Finanční spoluúčastí podnikatele v řádu statisíců (2x 300 tis.) se upřednostní a vybudují akce v řádu miliónů. Prý se tomu říká „synergie soukromých a veřejných zájmů.“ Vezmeme si statisíce, investujeme miliony a říkáme nahlas: „Přece o ty peníze město nepřipravíme“.

     Schválené akce se přitom přesouvají a oddalují. Nerovnost šancí tak začíná být ve Vimperku docela patrný problém a opravdové potřeby se přesouvají s odůvodněním: „Přece nemáme na všechno.“ Proč to kritizujete, když přece „každý kdo je tam, nebo by se tam dostal, by si nějak pomohl a sáhl si, když může.“

 

     Ale takoví přece být nechceme. Nechceme Vimperk, kde o investičních akcích nerozhoduje potřeba většiny lidí, ale zájmy několika podnikatelů nebo malých skupin obyvatel. Navíc vzniká prostředí, kde si lidé vzájemně dluží a službu chtějí nebo musejí oplatit protislužbou. Je totiž skutečností, že dluhy se musejí splácet. Rozdíl ale je v tom, jak, komu a z čeho nebo čím se splácejí. Každý z nás se cítí být vděčný a zavázaný lidem, se kterými dlouhodobě pracuje. Nemusí v tom být ani žádná levárna. A tak zase jedno Zemanovo moudro: „Ve vedení by měl být každý pouze 2 volební období.“ Za tu dobu by se asi tak nezaháčkoval, dával by si větší pozor, protože po něm někdo přijde, zkontroluje jeho práci a on za nic stále nese odpovědnost i před zákonem.

 

     A další věcí je, že do vedení města a jeho příspěvkových organizací, dozorčích rad (škol, Městských služeb, Lesů, Správy domů a bytů) by měli nastupovat noví a také mladší lidé. Z vlastní zkušenosti vím, že pokud něco dělám hodně dlouho, nové praktiky neuplatňuji. A zase citace od vimperského zastupitele: „Jsem tu páté volební období a tohle se tu nikdy nedělo. Nikdo to tu v minulosti tak nekritizoval jako teď, to je hrozné.“ Napadlo nás, starší, že možná neumíme poznat čas, kdy je třeba odejít?

     Nebo napadlo nás, že nové způsoby práce musíme přijmout, i když nechceme? Je přece i v našem zájmu, aby se lidé, především mladí lidé, zapojovali do rozvoje a chodu města a aby měli jistotu, že to, co se tady děje, je fér nebo se alespoň všichni ze všech sil snažíme, aby to fér bylo.

 

     Chceme přece, aby lidé kolem nás využívali naše zkušenosti a radili se se staršími. Jak toho chceme dosáhnout, když nepřijmeme jejich pohled na svět? Chceme přece, aby se nejširší veřejnost zajímala o dění ve městě a zapojovala se do něj. Abychom stále neslyšeli: „Nemá to cenu, stejně si udělají, co chtějí“. Nemůžeme připustit, abychom závažné chyby přehlíželi a dělali jsme, že se nestaly. Je v zájmu nás všech, abychom dohlíželi na námi volené zástupce a aby nám oni odpovídali a komunikovali s námi pravdivě. My jsme si je tam zvolili.

 

     Naši zastupitelé musejí komunikovat nejen mezi sebou, ale se všemi občany. Zvolením a nástupem do funkcí zastupují zastupitelé všechny občany ve městě i ty, kteří je nevolili. Jejich práce je plná konfliktů a sporů a oni jsou tu od toho. Musejí věci pravdivě vysvětlovat, dohadovat se o nich, najít kompromis a také umět přiznat chybu. Pouze tak si můžeme navzájem věřit. Být zastupitelem je služba. A tak se k ní musí přistupovat s pokorou k voličům. Když v sobě moc pokory nemám, měl nebo měla bych umět alespoň dobře poslouchat. Je také pravdou, že „nemůže být ten, kdo se zavděčí všem.“ Ale nakonec se ve Vimperku vždycky ukáže, kdo co a jak myslel. Striktně prosazovat své názory a tlačit jeden projekt na úkor ostatních, a to i přes nesouhlas velkého množství lidí můžu ve své firmě, ale ne v zastupitelstvu. Právě tam musím umět uznat a respektovat i jiné názory, vysvětlit a obhájit své kroky a co je nejdůležitější: nemlžit a nelhat. To platí i v soukromé firmě, ale myslím si, že ještě víc to platí ve veřejné správě.

 

     Už slyším, co teď přijde: „No jo, Vávrová, ta všechno kritizuje a myslí si, že má patent na rozum. Sama měla černou stavbu, její děti se teď cpou do politiky. Káže vodu a pije víno. Tak mluví.“ Patent na rozum nemám, černou stavbu jsem měla, všechny jsem o ní informovala a na zastupitelstvu ji vysvětlila. Stavěli jsme a za své peníze, na svých pozemcích, které s nikým nesousedí. Nikoho jsme neomezili, ani nepoškodili a když jsme to dostali příkazem, stavbu jsme do srovnání celé věci zastavili a nepoužívali ji. Děti, Věru a Jirku, jsme vychovali tak, aby cítili za svět kolem sebe odpovědnost a vše uměli říci otevřeně, nahlas. A jsem na ně opravdu hrdá. Nemám vždycky pravdu a pletu se, ale nikdy nelžu. Snad i proto jsem ochotná mluvit se všemi stejně, jako jsem byla vždycky. Mluvím i s lidmi, kteří se o mě nebo o mojí rodině vyjadřují kriticky. Snažím se oslovovat ty, kteří se otevřenému a nabízenému rozhovoru se mnou vyhýbají. Vím totiž jedno: Když se potkáme, vždycky najdeme společnou řeč a věci si vysvětlíme. Hledání řešení ve městě s několika tisíci obyvateli nemůže být lehká věc. Mluvit nahlas a říkat, co si myslím, vždycky reakci vyvolá. Ale nejde to jinak. Aspoň mně ne.

 

     Pokud budou v zastupitelstvu a radě sedět až na výjimky pořád stejní lidé, kteří nebudou chtít komunikovat ani mezi sebou, ani s veřejností, nepřijmou kritiku a budou se dělit na koalici a opozici, tak se daleko nedostaneme. Když nebudou pravidla pro podnikání a činnost na veřejném majetku a z veřejných peněz pro všechny stejná a dopředu známá a jejich dodržování se ani nebude moct stát předmětem pořádné kontroly, pak se naše město daleko nedostane. Mám za to, že do Vimperku přichází generační obměna a změna zavedených pořádků. A za sebe ji vítám a držím všem, kdo se na ní budou chtít podílet, palce. Vimperk ji potřebuje.

 

Věra Vávrová  

 

{jcomments off}