Panu Učiteli s úctou

Milí čtenáři,

„osmičkový“ rok, v němž se právě nacházíme, přináší celou řadu významných výročí, jimž nesporně kralují sté narozeniny první samostatné Československé republiky. Některá další jsme si napříč historií našeho národa a země vyjmenovali v lednové fotokronice – konkrétně přímo na Nový rok pod druhým snímkem shora (viz http://vimperk.eu/index.php/vimperk/13376). Vedle těchto celostátních lze nicméně vystopovat též výročí, která mají sice regionální charakter, avšak tím ničeho nepozbývají na rovněž nemalém významu, nesporně stojícím za připomenutí.

 

Letos uplynulo již čtyřicet let od okamžiku, kdy se velmi předčasně, neboť v pouhých nedožitých šestačtyřiceti letech (29. dubna 1978 v Malenicích), navždy zastavilo unavené srdce vzácného člověka – malíře a učitele Josefa Hodouše, rodáka z jihočeské Radomyšle (nar. 26. srpna 1932), který se neopomenutelně zapsal do dějin vimperského uměleckého školství. Počátkem šedesátých let minulého století zakládal společně s tehdejším ředitelem II. ZDŠ Josefem Černochem výtvarný obor při LŠU ve Vimperku a postupem času jej přivedl na doslova mezinárodní úroveň, jež dosud nebyla žádným z jeho nástupců překonána. Z dnešního pohledu je úžasným paradoxem, že ve světě neblaze rozděleném železnou oponou putovaly dětské výtvarné práce z tehdejší Československé socialistické republiky – a v jejím rámci i z malého šumavského města Vimperka – často až za oceán a sklízely celosvětové úspěchy. To vše zásluhou člověka, jemuž jsou věnovány tyto řádky.

 

Měl jsem to štěstí patřit mezi jeho žáky, ale teprve s odstupem času, při vlastním kantorském „řemesle“, jsem naplno pochopil a ocenil, co všechno a jakým způsobem nám dával. Dosud jsem nepotkal zasvěcenějšího znalce dětského výtvarného projevu. Ačkoli je mnoho povolaných, Josef Hodouš patřil k vyvoleným. Vím, že nejen po Vimperku chodí nemálo těch, kdož pana učitele podobně jako já stále nosí ve svých vzpomínkách a jsou mu dodnes za mnohé vděčni. U příležitosti smutného výročí jeho předčasného odchodu bych rád čtenářské veřejnosti předložil, co zůstalo v mé paměti – dovolím si s devatenáctiletým odstupem ocitovat v plném znění svůj článek, který byl v roce 1999 v téže podobě součástí almanachu k 50. výročí základního uměleckého školství ve Vimperku.

 

 

Třebaže uplynulo již více než čtvrtstoletí od krásných dob (čtenáři, nelekej se, vím, že jsou hlediska, z nichž se na ony doby rozhodně nedá pohlížet jako na krásné, ovšem řeč nebude o politice; tehdy mi bylo jedenáct let), na něž bych rád zavzpomínal, stále mi stačí zavřít oči a už zase v duchu stojím před starou „hudebkou“. Navenek zdánlivě odpočívá v záři slunečních paprsků čtvrtečního odpoledne, stačí však vkročit dovnitř a domnělý klid je ten tam. Kolik jen dětského štěbetání a rozličného mimohudebního rámusu vyslechly tyhle staré zdi s tmavě dřevěným obložením (?) … ale ne, takhle jsem tehdy rozhodně neuvažoval, ba naopak, s chutí jsem se k všeobecnému rámusení přidal … Teď se pohnula záclonka na prosklených dveřích klavírní třídy sousedící s šatnou – jsme bedlivě hlídáni, takže honem bačkory na nohy a hurá po schodech vzhůru! Kolik jen dětských nohou už stokrát zadupalo po tomhle starém dřevěném schodišti, které si i pod mírnějšími kroky dospělých mrzoutsky pobrukuje (?) … ovšemže ani tuto otázku jsem si tehdy nekladl … musím být přece ve třídě co nejdříve, pokud možno první! Ale první tam chce být každý, takže není divu, že nahoře se náhle otevřely dveře ředitelny a naši závodnickou partu mírní v rozletu pozdvižené obočí nad zlatavými obroučkami. Pan ředitel Kovář by totiž přece jen raději slyšel více tóny klarinetu, než dusot stáda koní, jehož intenzitu a věrohodnost umocňuje právě zmíněné dřevěné schodiště. To už mizíme v sále, aniž bychom mohli zaslechnout ze zadní třídy chápající povzdech paní učitelky Černochové nad náhlým nepatřičným bubenickým doprovodem klavírní hry. Ještě klapnou troje dveře a jsme na místě.

 

Co naplat, první jsem tu nebyl – tamhle už sedí Jirka Švarc, vedle nerozlučná trojice Pepík Frejka, Franta Heřta a Jarda Zušťák, opodál o čemsi zaujatě rokují Dana Kubíčková s Alenou Hrdličkovou a vše sleduje vážná a mlčenlivá Zdena Kopkáňová. Konečně, nejhorší čas jsem neměl, ještě musí dorazit Tonda Krejčí, Láďa Lácha, Jirka a Petr Bečvářovi, objevit by se měla Jarka Čejková, Petra Bublíková, Alice Hajtingrová, Jarka Filipová, Jitka Pešlová, Petr Český s Danou Měřičovou, Sylva Hefnerová, Jana Koubová, ze starších pak Maruna Majerová s Vítem Lněničkou, Zdeněk Kuncl a Jirka Daňha. Tato naše sestava se léty různě měnila, ročníky se rozmanitě prolínaly, přicházely nové tváře, přičemž všechny spojovalo jediné … ale honem ještě jednou zpět za dveře, protože tím prvním, co každého hned po příchodu vítalo, byla zvláštní nezaměnitelná vůně. Přesněji řečeno směs vůní, z níž někdy vynikaly temperové barvy, jindy dominoval terpentýnový olej, klovatina nebo tiskařská čerň, své zvláštní aroma měla sochařská hlína a vším prostupovala vůně lipového dřeva. Čtenář jistě dávno uhodl, že místností, do níž jsme ve vzpomínkách právě společně vstoupili, je učebna výtvarného oboru. Podél stěn malířské stojany, skříně a zasklená vitrína, v koutě kamna a vedle dvojdřez, uprostřed řada stolů a na nich pečlivě složené zdroje výše popsaných vůní podle toho, jakou technikou se zrovna bude pracovat. V čele zmíněné řady pak jeden stůl napříč a u něho člověk, jemuž bych rád tyto své vzpomínky věnoval za současného vyvolání mnoha dalších u všech čtenářů, kteří ho znali.

  

Náš pan učitel Josef Hodouš. Jistě nejsem sám, kdo si ho uchoval v paměti v jeho snad nejtypičtější pozici: muž vysoké postavy v černém plášti, který vždy pečlivě věšel na háček za skříní, léty postříbřené vlasy sčesány nad vysokým čelem dozadu, pohled přimhouřených očí v mírném odstupu soustředěn na výtvory svých svěřenců. Chvilka takového soustředění a pak buď drobná rada, připomínka či otázka, nebo mlčky k dalšímu žáku. Všechny nás učil tomuto pohledu, při němž se oko oprostí od méně důležitých detailů, aby zachytilo, co je na zobrazovaném námětu nejpodstatnější (mnohem později jsem poznal, jak je takový pohled potřebný i mimo výtvarnou činnost – v samotném životě). Společně s tím nám vštěpoval nebojácnost při vlastní realizaci výtvarného záměru. Nikdy nevadilo, jestliže někomu např. stekla barva jinam, než zamýšlel; pan učitel vždy dokázal poradit tak, že nakonec původní „nehoda“ byla využita ve prospěch celkového díla a mnohdy se stala v pravém slova smyslu jeho vylepšením. Naprostá volnost projevu byla jakýmsi mottem každé hodiny strávené na „výtvarce“ – dodnes na to vzpomínám obzvláště v situacích, kdy se dozvím, že nějaký ubohý žáček byl kárán či negativně hodnocen za „ušpiněný výkres“. Jsou totiž pohříchu i tací „výtvarníci“, kteří dokáží děti sešněrovat sítí šablon a vzorů, nutit je k titěrnému „štětečkování“ a běda tomu, komu sjede ruka vedle vytyčené trasy! Jejich vlastní výtvarné projevy se pak zpravidla odehrávají na podobné bázi, čehož nejtypičtějšími doklady jsou dětské památníčky, stávající se spíše pomníky nevkusu a neosobitosti. Snad nejvíce mne kdysi rozesmál exemplář, v němž paní učitelka žáčkovi mistrně okopírovala jakéhosi disneyovského kocourka a pro posílení uměleckého dojmu jej doprovodila citátem jednoho z výroků starořímského myslitele Seneky (nebo snad ilustrovala velkého filosofa kocourkem?). Po prvotním pobavení však ztuhne úsměv na rtech a člověk si uvědomí, kolika učitelů, jakým byl pan Hodouš, by bylo dětem zapotřebí. Mezi lidmi se traduje, že kdo je ve svém oboru skutečným odborníkem nebo mistrem, neumí témuž naučit druhé, či je přinejmenším špatným učitelem. Takové případy jistě existují, ovšem pokud by to mělo být pravidlem, byl Josef Hodouš zářnou výjimkou. Sám neustále aktivně tvořil a třebaže těžištěm jeho výtvarného projevu byla krajinomalba – ponejvíce technikami kvaše, tempery nebo oleje, nebránil se jakýmkoli jiným námětovým sférám ani technikám.

 

 

Vzorem a zasvěceným rádcem zůstával i těm svým žákům, kteří dávno odrostli školním lavicím – kolikrát jen jsme byli svědky návštěv našich starších kolegů, nesoucích pod paží desky se svými výtvory panu učiteli k posouzení (za všechny si vzpomínám zejména na Jana Vaňka, přinášejícího i velká plátna s olejomalbami, na něž jsme zírávali s nefalšovaným údivem).

 

Význam jeho práce však dalece přesahoval i hranice naší vlasti – doslova po celém světě mohli lidé na nejrůznějších soutěžích a výstavách obdivovat výtvarnou tvorbu vimperských dětí, ať se již jednalo o Japonsko, Mexiko, Peru, Brazílii, Írán, Libanon, Egypt, Alžír, Tunis, Indii, Jugoslávii, Anglii, Polsko nebo Itálii. Právě z posledně jmenované země se Josefu Hodoušovi dostalo vysokého ocenění, když mu v roce 1972 byla v Casalecchio di Reno udělena stříbrná medaile za pedagogické vedení. „Pedagogické vedení“ – dvě slůvka znějící tak lakonicky, a přitom zde znamenala vzácnou schopnost naučit druhé vnímat a po svém zachycovat krásu. Někdy se ptám, zda by v dnešním světě, stále více nám ze všech stran podsouvajícím komerční, povrchní, rádobyumělecké paskvily, podobnou schopnost vyvážil tucet zlatých medailí …

Rozmanitých střípků mozaiky vzpomínek by se našla ještě spousta, např. na to, jak nás pan učitel motivoval k práci, jak dokázal přiblížit daný námět a zejména jak před našimi užaslými zraky několika rychlými a jistými tahy zkušené ruky doslova kouzlil inspirující náčrty.

 

 

Poznávali jsme tak, že v jednoduchosti je největší síla. Jindy jsme zas po skončení tisku linorytů stáli v zástupu a pan učitel z jednoho po druhém poctivě smýval terpentýnem tiskařskou čerň (na mnohém z nás jí bylo více než na vlastním linorytu). Bohužel ale nelze nevzpomenout i jeho neblahé vášně, jíž bylo kouření. Nebyl v „hudebce“ sám, kdo se tímto zlozvykem podepisoval na svém zdraví a dobrovolně si tak ukracoval život, velmi často holdoval cigaretám společně s panem ředitelem Kovářem … A pak přišla v roce 1978 nejsmutnější jarní zpráva … jeho černý plášť na svém háčku za skříní osiřel a my s ním.

 

 

Léta plynula a já se vrátil coby začínající učitel. Pan ředitel Kovář mi krom klavíru svěřil na jeden školní rok také záskok za kolegu Chaloupka ve výtvarném oboru. Znovu ta známá směsice vůní, stojany, skříně … Byla to sice už jiná třída v jiné budově, ale nejednou mne ovládl prazvláštní silný pocit, že každou chvilkou se otevřou dveře, vstoupí pan učitel a já zase jako kdysi usednu k jednomu ze stojanů mezi ten výtvarnický „potěr“ …

 

Nechci své vzpomínání končit smutně, vždyť v každém z nás, kdo jsme měli to štěstí učit se pod jeho vedením, Pan Učitel Hodouš navždy zůstal.

 

 

Teď však, milý čtenáři, promiň, ale musím si pospíšit, protože „… Končíme! Vyprat štětce, …“. Moc se nám nechce, ale pan učitel musí stihnout svůj vlak do Malenic. Nás ostatně čeká závod zpět do šatny. Zaklaply dveře a znovu duní, teď snad ještě víc, to staré dřevěné schodiště, nad nímž po stěnách visí zarámované obrázky našich předchůdců. V tom letu sotvakdo stihne přečíst jejich jména – Kunt, Rücker, Král, … Jednou budou někde viset třeba naše obrázky (?) … ale ne, o tomhle jsem tehdy rozhodně neuvažoval. Ani v té šatně jsem nebyl první. Trousíme se ze školních dveří, slunce už dávno odcestovalo někam za vimperský zámek, ale příští čtvrtek jistě zase nechá starou „hudebku“ zdánlivě odpočívat v záři svých paprsků.

 

 

Jan Tláskal

 

Foto: černobílé – rodinný archiv Josefa Hodouše, barevné – archiv autora článku

 

{jcomments off}