100 let a nikdo mi to nevěří

Antonie Majdlová

 

loni, 7.9.2012, oslavila v Domově pro Seniory Kůsov své 100. narozeniny. Čekala na mě už na chodbě vedle králíčka Karlíka. Měla veselou náladu a rozpovídala se téměř okamžitě. Pokusím se s Vámi podělit o její bohatý život.

 

 

Paní Majdlová, narodila jste se před sto lety. Kde jste se narodila a kde jste vyrůstala?

 

Narodila jsem se v Masákově Lhotě. Maminka pocházela z Masákovy Lhoty a tatínek ze Svaté Maří. Bylo nás celkem 5 sourozenců z prvního manželství. Čtyři děvčata a jeden kluk. Já byla ta nejstarší. Bydleli jsem u lidí v domku, kde jsme měli jednu místnost. Pamatuji si, jak jsme měli vedle sebe vyskládaný postýlky. To bylo hezký, to se mně líbilo. Maminka byla s námi doma a tatínek pracoval jako zedník. Za prací jezdil až do Prahy, takže maminka na nás byla pořád sama. Zemřela nám, když mi bylo 12 let. Museli jsme se o sebe postarat. Jeden pomáhal druhému a když jsme dokončili školu, každý si hledal zaměstnání, aby už nebyl na obtíž. Já jsem dochodila základní školu ve Zdíkově a to bylo veškeré mé vzdělání. Pak jsem odešla hned do Prahy. Je mi 100 let a sama jsem nezůstala, naživu mám ještě dvě sestry. Nejmladší sestře bude 85 let. 

 

  

                                                                 

Jak jste se dostala do Prahy a kde jste pracovala? Byla jste ještě tak mladá.

 

Do Prahy jsem odešla v 16 letech. Tatínek tam jezdil za prací, tak jsme tam měli známý. Ale tam u nich jsem dlouho nebydlela. Bydlela jsem pak u jedné židovky. Byla sama, manžel jí zemřel, tak jsem jí strojila a vozila do kavárny a potom jsem zase pro ní šla do tý kavárny. To byla moje práce, občas pomoct s úklidem. Byla to moc hodná paní, platila dobře a když nevařila, tak mi dala i na večeři. Lidi na ně nadávají, ale já jsem ji měla moc ráda. Skončila bohužel v plynu, jako spousty ostatních.

 

Pamatuji si, bylo to 20. března, hodně padal sníh, přijeli Němci. Všude vlezli, kde bylo otevřeno, hned tam byli a všechno sebrali a vykradli, hlavně brali starožitnosti. Tenkrát byly často nálety, museli jsme se chodit schovávat do sklepa a moc jsme se báli. Bylo to vždy narychlo, běželi jsme v čem jsme byli právě oblečeni a nechali za sebou vše otevřený. A toho využivali ti Němci.

To bylo hrozný, nevěděli jsme. jestli někdy ještě vyjdeme nahoru nebo ne. Ještě že tenkrát zachránili aspoň ten rozhlas a my jsme mohli poslouchat rádio. Jsem ráda, že žiju teď. Teď už je mi líp.

 

 

Když jste ztratila práci u židovky, kde jste pracovala potom?

 

Když jsem skončila u té židovky, dostala jsem se do závodní kuchyně a tam jsem pracovala jako pomocnice přes 20 let. Byla to závodní kuchyně projektového ústavu. Už tenkrát tam pracovalo 1000 lidí a dovedete si představit připravit 1000 obědů. Bylo nás málo, na tuhle práci jsme byli jenom čtyři. Takže jsem v kuchyni dělala všechno. Vařila jsem polévky, hlavní jídla, nejvíce mě ale bavilo péct buchty a koláčky. A potom úklid. Ale tahle práce mě strašně bavila. V kuchyni jsem vařila vlastně skoro celý život. Vařila jsem i na ekonomické škole a taky jsem pracovala v šatně. Prostě kde se dalo.

 

 

 

 

 

Byla jste sama, nebo se ve Vašem životě objevil i nějaký muž?

 

Vdávala jsem se ve třiceti. Manžel pracoval jako strojvedoucí v Praze na Smíchově na Malvazinkách. Bydleli jsem v Praze na Letný, tak jsem to měla kousek do kina i do divadla. Ale moc jsme nechodili. Každý den jsme chodili do práce a pak jsme byli unavení, tak už se nám moc nechtělo. Měli jsme televizi. Ale chodili jsme na procházky do Stromovky. To bylo blízko. Nejhorší práce je v kuchyni, víte. Bože to byla hrozná dřina. Bydleli jsme ve velkém bytě, dnes už bych se o něj starat nemohla a taky sestru mám v Masákově Lhotě. Chtěly jsme být blíž u sebe a tak jsem šla sem do domova důchodců. Tady za mnou může aspoň chodit.

 

 

 

Měli jste s manželem nějaké děti?

 

Mám s ním jednu dceru. Ta už má dneska taky dceru a ta má dva kluky, takže jsem prababička. Ale žije na Moravě a moc často sem nejezdí. Je to daleko a teď je venku škaredě, já bych to teď ani nechtěla. Druhá moje sestra už má taky vnučku, ta je v Anglii, tak se vždycky těším, až přijede a zastaví se za mnou. Jsou jí 3 roky, ale ta neumí česky, ani slovo. Je hrozně živá, pořád tady pobíhá. 

 

 

Během Vašeho života se vystřídalo už 12 prezidentů. Vzpomenete si na nějakého, který Vám něčím přirostl k srdci?

 

První byl Masaryk. Za toho se žilo moc špatně. Byla hrozná bída. Aspoň my jsme jí pociťovali denně. Žilo se na dluh, nemohli jsme si nic koupit. V obchodech toho bylo hodně, ale my jsme neměli peníze si to koupit. To bylo moc zlý. Za Svobody to bylo dobrý. Ten jel tenkrát do Ruska, aby nám nerozbili celou Prahu. Ten byl šikovnej, to by nikdo neudělal. Jel tam v noci, aby to vyřídil. A Gottwald byl taky dobrej.

 

Havla jsem neměla vůbec ráda, ale tu jeho Olgu jo, tu jsem měla ráda. Ta jezdila často tramvají. Olga byla dobrá, taková lidská. Dneska už ani nevím, nesleduju to. Já jsem nikdy nebyla na politiku. Kam jsem přišla, tam jsem se měla dobře a víc jsem neřešila.

 

 

Nyní jste v Kůsově, kdy jste se vrátila na Šumavu?

 

Sem do Kůsova jsem se dostala 16.10.2008. Takže už jsou to čtyři roky. Hlavně kvůli sestře, abychom se mohly vidět. Do Prahy už za mnou jezdit nemohla.

 

Mám tu taky známou, Martina Mistrová se jmenuje. Ta se stará tady o všechny ty lidičky. Jsem ráda, že tu je. Mám ji ráda a ona má ráda mě. Taky za mnou chodí kamarádka, co žije ve Vimperku. Byla to dřív učitelka. Jsem ráda, když za mnou někdo přijde a popovídá si se mnou. Jinak chodíme do biografu. To se mi strašně líbí. Pouští nám tam starý filmy s těma hercema jako je Burián, Nový, Marvan, Pištěk. Zítra bude čtvrtek, tak to zase půjdeme. Akcí je tady dost.

 

 

Loni jste měla velikou oslavu 100. narozenin. Ani já bych Vám 100 let nehádala.

 

Tak to nikdo, nikdo mi to nechce věřit. Udělali mi tady velkou oslavu, přišel i pan ředitel. Mám z toho hodně fotek. To bylo ještě v září, teď už je dlouho zima. Těším se, až bude venku teplo. Bude se zase moct chodit ven a všechno bude veselejší.

 

 

 

 

Náš rozhovor ukončila večeře. Paní Majdlová se na ni už moc těšila a tak jsem jí nechtěla zdržovat. Tak jí přeji hodně zdraví a třeba se ještě někdy setkáme.

 

 

Děkuji za rozhovor.

 

Lenka Doubková