b

Miniatury: Quasi una Fantasia

 

Quasi una Fantasia 

 

       Stmívá se, jen ve vteřinách se oblaka roztrhnou a otevře se pohled dolů na severní či východní svah. Dál do údolí nelze dohlédnout a ty chvilky, kdy se mlha zvedne, jsou tak krátké, ženestačíme spatřit ani jedno světélko. Vichr sílí a občas se ozve zapleskání kapek na našich bundách. Dívám se do mlhy, která by mohla být předsíní před audiencí a která halí Nejvyššího, protože také on se musí bránit, je nám tak blízko jako ty mně, Ženo, a já tobě ve chvíli spojení. A tehdy jsme zranění nejblíž. Toužím do té mlhy volat, protože mlha v sobě ukrývá větší naději, než prosluněné poledne, které oslňuje a nakonec vždy zanechá zklamání. Slunce je tady, nezná trpělivost, chce mít vše hned a má to a pak to večer ztrácí. Mlha je obtěžkaná všemi možnostmi rozhledů, setkání i rozchodů a také hvězd jako drahokamů skrytých v záhybech tvých šatů.

***

        Děkuju větru za jeho naléhavost, s níž mě zbavuje smutku. Děkuju mlze i osiřelým kapkám deště. Ještě před dvěma hodinami lilo jak z konve, pak srážky ustaly a otevřel se rozhled v severu, ale jen do té doby, než jsme došli pod oblačný strop. Vítr hučí v jehličí, smrky se otřásají rozkoší. Slyšíš jejich i můj hlas: „Chci tě zachránit. Chci šumět pod tebou, když balancuješ nad strží, chci za tebou zavírat dveře, když se ti podlamují nohy a nechceš, aby tě zvědavci pozorovali, chci ti za bouře posvítit vlastní lucernou, aby ses nemusela dávat všanc bleskům. Chci ti darovat svoji krev, chci ti dát pít ze svých dlaní. Ale ty se nechceš nechat zachránit. Ty mě chceš ve všem překonat a taky mě ve všem překonáváš. Jsem si ponechán tváří v tvář vedle té, které se chci dát. Ó marnosti lásky!“

 

***
 

       Zavolal mi na stanici nějaký člověk, představil se jako Kopáč, prozradil mi, že má tři přání: Vidět zmiji, slyšet říjící jeleny a poznat kout, kam nepřijde žádný člověk. A zda mu budu průvodcem. Snad to byl vyslanec tří králů, kteří chtěli přijít s dary k temnému dítěti šumavských slatin, jeden by nesl v kapse ahada k falickému kultu, druhý by ve šperkovnici žárlivě ukrýval hluk říje, té prasíly našich hvozdů a třetí by nesl slepou mapu labyrintu kořenů, kouzelných hub a zarůstajících kamenných křížů. Teď mi na stanici volá službu co službu. Mám pocit, že o tobě ví a snaží se mě zmást. Jenže kdokoliv, kdo se mnou mluví, o tobě ví a zná tě. Ať mluví o hadech, jelenech nebo samotě v tomto opojném sychravém večeru, vždy mluví o tobě a jen o tobě.       

       Mohu hovořit jen s tebou. Neboť existujeme jen ty a já. Rozumíme si i v našem věčném neporozumění. Jsem s tebou natolik ve spojení, že ve chvíli, kdy o tobě nemohu slyšet, ztrácím sám sebe. Nedržím pohromadě, i když zdánlivě mě zachycují a oslovují jiní lidé, jiné situace. Je to láska? Ta by měla oba posilovat. Ale existují i jiné lásky, temné a zhoubné, které se stékají s tou svatou v jeden mohutný proud. 

      Všechno moje samotářství, ta jinakost v uniformním světě je jen pózou. Možná tohle je ten práh poznání, jímž mám projít, že musím podržet sám sebe a své bytí i bez tebe. Vytrvale čekat, až ke mně dospěje svět, až mě obklíčí a podá mi klíč, abych v případě nutnosti mohl uprchnout do lesů. A přitom přinést tu největší oběť, mlčet o vlastních citech před tím, komu jsou věnovány, zapřít je, protože jsou temně horoucí, zacpat ústa květům, v něž se chtějí rozvinout, aniž tuší proč, zjistit, nahmatat, co vede květ k rozvití uvnitř. Musím to vydržet, protože plodím jen trní. A co máš pochopit ty, Ženo?

 

***

 

       Sestupová cesta se ztrácí, občas zaslechneme krkavce, osamělé krákorání se proplétá mezi kmeny, jako by pootvíralo tajnou ložnici. Tam, kde začíná paseka, se prostírá daleký rozhled na černomodré hory, z nichž se oddělují táhlé mraky a mezi nimi poslední krvavá rána, sousto dne, které ještě noc nepozřela. Chvíli stojím, poodešla jsi o kus dolů a já se najednou bojím, že už tě nikdy nedohoním, že máš příliš velký náskok a ten náskok se bude stále zvětšovat.       

       Setmělo se. Boubín má nasazený myslivecký klobouk a půlměsíc je odznáčkem, který se občas zamlží. Je i zvonem osvětleným z jedné strany sluncem. A je i číší. Šum listí prozrazuje vlečku a do obou uší mi vyhrávají cvrčci. Zní to jako stereo. Za chůze hladím dlaněmi slabě světélkující květy řebříčku. Jistě tu někde kvete i náprstník. Zastavujeme se, nad námi svítí hvězdy, ale brzy je škrtí nové oblaky, žádná Perseida nepřinesla dar, který by se nevypařil, nevychladl by. A teď se ozývá jiný zvuk příbuzný šumění korun, vychází ze tmy tam dole, ach ano, je to peřejka na Pravětínském potoce. Může se rovnat divokým vodopádům Alp? Ale tato je komorní, tichá, ozývá se v mnoha už zapomenutých tóninách, ach, usedavé deště a pláče a marná volání: „Vyšla jsem do noci a hledám tě.Ty jsi mě nehledal. Ty mě totiž nikdy nehledáš. To já si tě vždycky najdu. Ale nevyčítám ti to. Já od tebe nic nečekám. Jsem jenom šťastná, když jsem s tebou.“

 

***

 

       Vzpomínám na noc ve slovenských Karpatech, kde jsme přespali v horské vísce Ilija pod divokým vrchem Sitno (1 009 metrů nad mořem). V noci se spustil liják, tiskli jsme se k sobě v půdním bytě a hukot nás probudil, trval však jen chvíli, jak to u přívalových lijáků bývá, pozvolna slábl, až se z jeho proudu oddělili hádci zurčení. To okap si vzal slovo a ještě dlouho plazivě zpíval a já ho v duchu prosil, aby neutichal, aby měl zdravý a dlouhý dech: „Ani očekávání, ani vzpomínky, jen věčné stopy po tom, čím jsme se jeden druhému stali – v trávě, stromech, potoku, tváři.“
     Co bych přál já, podivín ze Šumavy? Chci, abys mi byla poblíž, aby ti byla zima a já tě mohl zahřát a aby už po této noci nepřišlo nové ráno.

 

 

Text a foto Roman Szpuk

{gallery}Jitka/srpen/quasi{/gallery}   

  


 

MINIATURY Romana Szpuka 2019: 

 
 


 
MINIATURY Romana Szpuka 2018 : 
27. Barvy čaje  
38. Kohlschachten  
 

 

 MINIATURY Romana Szpuka 2017 : 
2. Hrušky 
17. Poklady
23. Ovečky
25. Domov
26. Táta 
30. Duha 
32. Žluna 
47. Jepice 
52. Flöhturm 

 

{jcomments off}