Šumava |  Sušice |  Čkyně |  Prachatice |  Kvildsko |  Vimperk |  Volary Webkamery:  Šumava |  HumlNET |  ČHMÚ Počasí |  Ubytování Šumava Vyhledávání

Důležité kontakty

Informace o využívání

  • Rozhovor: Slzy Stožecké madony

     

     

    SLZY STOŽECKÉ MADONY

     

     

     

           V těchto dnech opustil vimperskou tiskárnu druhý díl Šumavského toulání od Jaroslava Pulkrábka, nazvaný Slzy Stožecké madony. Představení a křest knihy proběhne 1. října v 18:00 v Radničním sále ve Volarech. A tak možná nebude na škodu si o této knize s autorem trochu popovídat.

     

     

     

    Jak bys stručně knihu představil?

           Je to o krajině, o lidech, o jejich díle i osudech. O událostech dávných i nedávných. O kousku země v jejímž srdci trůní Stožecká kaple a v ní madona s bílou růží. Potkával jsem lidi, sedával v archivech, prolézal kostely a toulal se krajinou. A nakonec jsem to sepsal.

     

     

    První díl, který vyšel před dvěma roky pod názvem Krajinou Zlaté stezky, se týkal Vimperska, tento se zabývá krajinou v okolí Volar. První vyšel v době, kdy jsi pracoval ve Vimperku, při druhém ve Volarech. Je to tak, že jsi pokaždé popisoval místa svého působení?

           Ani moc ne. V tom prvním jsem opravdu šel cestou nejsnazšího odporu a začal psát o místech, která jsem znal nejlépe. Ale smlouvu na druhý díl jsem podepsal v době, kdy jsem netušil, že ve Vimperku skončím a přesunu se do Volar. Vlastně už první díl v samém závěru odkazuje, že příště se jde do Volar.

     

     

     

    To znamená, že jsi nejdříve podepsal smlouvu a pak teprve začal psát?

           Tak tomu je u mě vždy. Neumím psát do šuplíku, nebo jen tak sám od sebe. Na to jsem moc línej. Všechno, co jsem kdy stvořil, bylo tak říkajíc na zakázku. Ať šlo o knihy nebo jednotlivé texty. Někdo vždy přišel s tím, zda bych nechtěl to či ono napsat, a tak jsem se zeptal jak to má být dlouhé a kdy to chce. A pak jsem to napsal. V tomto případě za mnou do Vimperka přijel pan Martinec z nakladatelství Regia, že dostal tip od pana Štěrby z Vimperka. Tak jsem řekl, že to zkusím. Před tím jsem o tom nikdy neuvažoval.

     

     

    Přesto, mělo nějaký vliv na „Slzy“ ono, přestěhování do Volar?
    toulanii

           Zcela zásadní. Vlastně si dnes ani nedovedu představit, jak by to dopadlo, kdyby se tak nestalo. Měl jsem najednou možnost dostat se k mnoha informacím a materiálům, seznámil jsem se s mnoha lidmi, kteří mnohé věděli a protože jsem teď byl jedním z nich, byli ochotnější se o informace podělit. A samozřejmě se píše o kterémkoli místě lépe, jste-li přímo v jeho centru a dýcháte s ním.

     

     

    Jakou oblastí se kniha zaobírá?

           Záměr byl ten, aby přiléhala k té první. Na západě je tedy ohraničena Cazovem, Českými Žleby, Novým Údolím a Volary. Nejvýchodnějším bodem je Želnava. A stejně jako v tom prvním díle, tak i tady jsem se vydal kousek do Bavor. Můžu s čistým svědomím prohlásit, že neexistuje nikde v Čechách místo tak nabité příběhy. Až se člověk bojí došlápnout, protože doslova každý kousek půdy je tu poznamenán nějakou osudovou událostí.

     

     

    Liší se nějak od prvního dílu?

    Možná je trochu více osobní.

     

     

    Název Slzy Stožecké madony nezní moc optimisticky?

           Původně se to mělo jmenovat Pod ochranou Stožecké madony. Jenže jak jsem čím dál tím hlouběji zabředával do historie toho kraje, nalézal jsem tolik utrpení a tragických obrazů, z nichž mnohé pro mě byly do té doby neznámé. Ne všechny dokázala madona ochránit. Té zloby bylo i na ni asi moc. Tak jsem to upravil.

     

     

    Třeba?

           Pochod smrti. Ne ten, který do Volar na sklonku války dorazil, ale ten, který na počátku dubna 1945 z Volar naopak vyšel. A pak spousta událostí, které se odehrály mezi Volarami a hranicí. Tím nemyslím pouze ty poúnorové.

     

     

    Bylo toho hodně, co jsi nevěděl a objevil je až při sbírání materiálu?

           Myslím, že dokonce většina. Třeba, že přes Nové údolí v letadle na západ utekl legendární Generál nebe. Neznámé pro měl byly životy mnoha lidí, například sester Sauheitlových nebo malířky Stubnerové. O spoustě místech či událostech jsem měl nějaké povědomí, mnohdy jsem si dokonce myslel, že je znám dost dobře, ale až při psaní jsem nacházel nesrovnalosti a zjišťoval, že leccos je trochu jinak, než se traduje.

     

     

    Takže to uvádíš na pravou míru?

           To určitě ne. Ale nalézám otázky a snažím se hledat odpovědi. Ne vždy je nalézám. Skládal jsem to jako puzzle a mnoho dílku chybělo, ne každý byl na svém správném místě. Mnoho i oficiálních úředních dokumentů si protiřečilo. O lidské paměti nemluvě.

     

     

    Dá se říci, že ta kniha je nedokončená?

           Předně nejde o nějaký podrobný a vyčerpávající místopis či historickou publikaci. Jen jsem popsal, kudy jsem chodil a co jsem zjistil a co se mi zjistit nepodařilo. Je to spíš takový cestopis, popis mého putování a ptaní se.

     

     

    Všechna ta místa, o kterých píšeš jsi tedy osobně navštívil?

          Tím se možná ta kniha liší od jiných podobného žánru. Začal jsem vždy takříkajíc archivní prací, sepsal vše, co o tom či onom bylo k dispozici, udělal nějaký závěr a vypravil se na místo. A většinou jsem zjistil, že to tak není. Pak jsem opět sedl k archiváliím a snažil se dohledat informace o tom, co jsem našel.

     

     

    Nějaký příklad?

           Chtěl jsem psát o jedné cestě, kterou jsem neprošel. Ono tam toho zas tak moc nebylo. Tedy nemělo být. Bylo to docela daleko, nedalo se tam ničím dojet a vlastně šlo jen asi o půlkilometrovou spojnicí míst, která jsem dobře znal. Ale pak mi to nedalo a vypravil jsem se tam. A našel jsem spoustu až neskutečně zajímavých či dokonce unikátních věcí, které byly naprosto v rozporu s představou, jakou jsem měl z knih či map. Nikomu to nestálo za to, aby je zaznamenal a tak jsem se o nich nemohl dočíst. Nebo u kostelů se stále dokola opisovaly předválečné údaje, protože se pak kostelům nikdo zas tak moc nevěnoval a do těch kostelů znova nešel. Mnohé se změnilo a nesouhlasilo. Nejenom v inventářích, ale došlo i ke stavebním změnám.

     

     

    Takže ten, kdo si knihu přečte, už tam ani nemusí chodit?

           Bohužel musí. Spoustu věcí mi určitě unikla. Zaměřil jsem se na jedno a druhé přehlédl. A pak, jak jsem říkal, otazníků zůstalo mnoho. Každý tu krajinu vnímá jinak. Vidí jiné věci. Je mnohdy jen otázkou náhody, že narazíš na zprvu nezajímavý detail, zmínku či fotografii, která se rozvine v úchvatný příběh. Navíc jsem byl omezen nějakým rozsahem. Spoustu tam toho ještě zůstalo. Takže kniha je naopak pozvánkou a výzvou k dalšímu hledání.

     

     82357062 2716613265098224 2740099644909420544 o

    Co bylo při psaní nejtěžší?

           Jednak jsem si utrhl sval na noze, takže jsem byl půl roku více méně nepohyblivý. Do toho se zavřely archívy. To mě docela brzdilo. Proto ta kniha také vychází s ročním zpožděním. Ale co mi dalo zabrat nejvíce, bylo neustálé přepisování, opravovaní, doplňování. Tím, jak je všechno propojené, jsem nalézal nové informace, které měnily pohled na věci, které jsem již uzavřel. V podstatě do poslední chvíle jsem dopisoval a přepisoval a mohl bych to dělat do nekonečna.

     

     

    Je něco, co se nepovedlo, co se do knihy nedostalo?

          Jak jsem říkal, spousta příběhů se stále vyvíjí a dnes je možná vidím trochu jinak. Nebo přinejmenším tuším, že mají pokračování. Škoda je, že se do knihy nedostaly všechny fotografie, které jsem shromáždil. Jak současné, tak historické. Ale to je dáno formátem té knihy, která vychází v určité ediční řadě. Tady bych chtěl moc a moc poděkovat českokrumlovskému Seidlovu fotoateliéru. S velikou trpělivostí a ochotou mi vycházeli vstříc, neustále něco hledali a nalézali, často podle nedostatečně formulovaných požadavků. Přestože ve výsledku tam tolik jejich fotek nebude, díky nim jsem ale mnohé věci objevil nebo si ujasnil.

     

     

    Dá se to nějak napravit?

           V knize asi těžko. Ale už během podzimka mám domluvenou řadu přednášek a besed, kde ty fotografie určitě využiji. A i v povídání samotném bude mnohé, co v knize není.

     

     

    Asi si to vyžádalo dost času a energie. Co ti psaní naopak přineslo?

           Já jsem se do ničeho nikdy moc dobrovolně nehrnul, na druhou stranu jsem málo kdy co odmítl. A pokaždé jsem se přesvědčil, že následný zisk předčil veškerá očekávání. Mnohé jsem se naučil, mnohému jsem porozuměl a pochopil. A seznámil jsem se se spoustou zajímavých lidí. Každá výzva, ačkoli se to nemusí na první pohled zdát, většinou více přinese, než sebere.

     

     

    A je na obzoru nějaká další výzva, další kniha?

           Momentálně je takříkajíc poptávka asi po čtyřech titulech. Velice rozdílných žánrů, od místopisu přes životopisnou knihu až po román. Jeden nápad se týká oblasti, o které nic moc nevím a nikdy jsem nic podobného nepsal. Jsou to otevřené dveře do tmy a vskutku velká výzva.

     

     

    A třetí díl Šumavského toulání?

           S tím asi nakladatel počítá a mám už i nějakou představu. Asi těch dílů bude i víc. Ale nevím, jestli to bude hned, nebo se pustím nejdříve do něčeho jiného.

     

     

     

    Tak ať tě ty výzvy neminou

     

     

    Roman Kozák  

     

     


     

    Sdílet