Šumava |  Sušice |  Čkyně |  Prachatice |  Kvildsko |  Vimperk |  Volary Webkamery:  Šumava |  HumlNET |  ČHMÚ Počasí |  Ubytování Šumava Vyhledávání

Důležité kontakty

Informace o využívání

  • Názor M. Krejči: k dění na Ukrajině


    Nechtěl jsem již nikterak veřejně komentovat dění na Ukrajině, ale je to mnohem silnější než jsem předpokládal. Zoufalost, lítost, vztek a spousta dalších emocí. Ale také smutek, smutek nad tím, jak bezzubá zatím byla Evropská unie. K čemu nám tedy vlastně je? K rozdělování dotací? Regulaci toho či onoho? Vyhlašování závazků a limitů, které nás brzdí za vyspělými ekonomikami? Doposud jsme se pyšnili, že právě díky EU se nerozhořel po řadu desetiletí na teritoriu Evropy válečný konflikt. Ale co bývalá Jugoslávie? A co nyní Ukrajina? To, že to tehdy bylo a i nyní je mimo oficiální hranice EU, je pouze výmluva. Je to přece stále ta naše Evropa.

     

    Pociťuji ale i smutek z reakcí od nás, z České republiky. Ti, co doposud mlčeli a hráli mrtvé brouky, jsou nyní největšími hrdiny. Prezident, který doposud neomaleně obhajoval pozvání Janukovyče do Prahy. Různí politologové a další zastánci podobných pavěd, kteří ale všemu rozumí a žvaní o tom. Poslanecká sněmovna (jednoznačně ta nová), vláda (stará i nová), ministři, prostě všichni, kteří se především handrkovali o funkce ve sněmovně, ve vládě i mimo ni a o slovíčka v koaliční smlouvě. Jediní, kdo z politiků v počátcích konfliktu na Ukrajině byli schopni a ochotni se k tomuto dění postavit čelem, byli senátor Jaromír Štětina, ministr Jan Kohout, exministr Karel Schwarzenberg. A nezapomínejme i na desítky „bezejmenných“, kteří na Ukrajinu od počátku nepokojů odjíždí, aby organizovali a zajišťovali humanitární pomoc a přinášeli světu informace. Teď je ale „hrdinů“ najednou nějak hodně. Tím spíše, že se rozhýbala i Rada Evropy, okolní země i unijní představitelé, takže se máme za co a za koho schovat. Ale alespoň to, i když nejprve musely zcela zbytečně zemřít desítky lidí. Teprve v těchto dnech jsem třeba zachytil jakási vyjádření některých z našich europoslanců. S blížícími se volbami do EP budou určitě vidět a slyšet více. Ale možná za to mohou jen naše média, která si s námi dělají, co chtějí a píší podle toho, kolik a od koho dostanou zaplaceno. Možná ale všem těm, které jsem zmínil, křivdím.

     

    Delegace našeho výboru (Výbor pro záležitosti EU Senátu PČR) uskutečnila pracovní zahraniční cestu na Ukrajinu v květnu loňského roku. I když jsme během pobytu a jednání v Kyjevě a na Krymu narazili i na odlišné postoje a názory, vztah  Ukrajinců k Evropské unii byl u všech, se kterými jsme se setkali a jednali, zcela jednoznačný. Všichni potvrzovali, že chtějí co nejrychlejší a nejtěsnější integraci do struktur EU a že na listopadovém summitu ve Vilniusu bude slavnostně ratifikována Asociační smlouva včetně Dohody o volném obchodu. Tehdy jsme tomu všichni věřili. Při zářijové cestě do Arménie, bezprostředně poté, co prezidenti Serž Sargsjan a Vladimir Putin vydali společné prohlášení o přistoupení Arménie k Celní unii s Ruskem, Běloruskem a Kazachstánem (a tím pádem odklonu od integrace do struktur EU), jsem ale začal pochybovat. Ne o odhodlání a zájmu Ukrajiny, ale o tom, zda se Rusko skutečně tak rychle vzdá svého vlivu v této části Evropy. Bohužel se mé obavy vyplnily v mnohem horší podobě, než jsem si tehdy dokázal představit.

     

    Když začala situace na Ukrajině a především v Kyjevě po překvapivé změně v přístupu vládců Ukrajiny k integračnímu procesu houstnout, přijal náš výbor v listopadu 2013 usnesení k Asociační dohodě mezi EU a Ukrajinou a budoucnosti projektu Východního partnerství, které jsme předložili do pléna Senátu. „Díky“ některým z kolegů z něho ale vypadl bod týkající se současné situace na Ukrajině, konkrétně vyjádření „silného znepokojení Senátu z  použití násilí vůči pokojným protestům a z případů porušování práva shromažďovacího“, a bod s konstatováním, že „Senát bude pozorně sledovat další vývoj včetně přípravy prezidentských voleb v roce 2015“. Bohužel i mezi námi je řada kolegů, kteří padají na zadek před bratrem z východu (třeba právě v oné otázce Ukrajiny) a jiní zase před bratrem ze západu (např. v otázce špiclování Evropanů americkými tajnými službami – viz kauza Edward Snowden a NSA). Když jsme pak předložili na jednání pléna Senátu v prosinci usnesení k výsledkům summitu ve Vilniusu a aktuální situaci na Ukrajině, bylo klima i u nás již natolik vyhrocené, že prakticky nikdo nenašel odvahu náš návrh jakkoli rozporovat.

     

    Dalším krokem, který připravujeme, je uspořádání debaty 4. března k aktuální situaci na Ukrajině a možnostech podpory a spolupráce ze strany ČR. Tuto akci pořádáme společně s Výborem pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost a přizvali jsme k ní zástupce MZV, Člověka v tísni, Ukrajinské iniciativy a další. Doprovodnou akcí tohoto setkání bude i výstava fotografií z dnešního Kyjeva „Od karnevalu k revoluci“.

    Projekt Východního partnerství (VP), který se zrodil před pěti lety v Praze v době našeho předsednictví v Evropské radě se pomalu hroutí. Arménii dostala Moskva bez jediného výstřelu na svoji stranu. Ukrajinou zmítá možná zárodek občanské války a na náměstí jen několik stovek kilometrů od nás, po kterém jsme v květnu chodili, padají nyní výstřely a umírají lidé, a „krysy“ opouští zatím se sice nepotápějící, ale již hořící loď. Při pohledu na odvahu ukrajinské občanské společnosti bychom měli uvažovat o tom, jak bychom se asi v podobné situaci chovali my.

    Proč je Bělorusko formálním členem projektu VP, nikdo pořádně neví. Ázerbajdžán stojí tak trochu mimo, Gruzie nehraje zas tak významnou roli (přestože má velmi dobře nakročeno v integračních procesech). Na Moldávii upře Moskva svoji pozornost v nejbližších dnech a týdnech, jakmile přestane být Ukrajina tak klíčovým tématem. A EU i ČR dosti nepochopitelně přistupují s despektem a nedůvěrou k dalšímu klíčovému hráči v této oblasti, kterou je Turecko. I když není členem šestice zemí Východního partnerství, jeho role je a bude větší, než si dokážeme připustit. Jaká bude Evropa na konci tohoto roku? A jaká v letech příštích? Stáhne Rusko své ozbrojené síly dislokované do oblasti Soči kvůli olympiádě a hrozbě terorismu, nebo zde zůstanou v blízkosti Ukrajinských hranic? Dá odpověď na tyto a další otázky minisummit Východního partnerství na konci dubna v Praze? A uskuteční se vůbec za této situace?

     

    Miroslav Krejča

    21.2.2014

    Sdílet





    Komentáře   

     
    #2 Zdeněk Ch. 2014-02-26 06:14
    jen se nedělejte pane senátore lidumilem ono jen až budem dělat v čechach defenestraci tak taký lide jako vy budou olat po zasahu policii i třeba střílet do lidí ono važně je tento drahý domov důchodcu s pečovatelskou službou který hradíme z daní dost drahá záležitost pro nás a vcelku na tak malou zemi až moc velký počet senátorukterý sou zbytečný
    Citovat
     
     
    #1 Ing.Libor Bezděk 2014-02-25 19:12
    :D No jo, ale k čemu ty kecy, když stejně nic neuděláte a jen pozorujete a upozorňujete na něco, co je v kompetenci lidí, kteří tam žijí. Od známého Ukrajince vím, že je to problém velkých měst, kde se perou o koryta pár jedinců s požehnáním vrcholných politiků, jako u nás před lety. Ve vsích a menších hnízdech je jim to jedno. Jako u nás je to problém Vendy letiště a dalších, kterým jsme to žrali, kteří dokonce založili institut senátu. Bez senátu by bylo pro normálního občana této země o několik tisíc ročně menší dluh na každého z nás a bylo by o více méně darmožroutů k zlepšení naší finanční situace, pomalu žebráků.
    Už i Franta Rychlík v svém románu Pozdrav Pánbu pane Randák píše "...Jim neležel na srdci prospěch císařův a celýho křesťanstva, jako spíše prospěch jejich a jejich kapes, neboť lid vobecnej z těhle panskej pranic dycky vodešel z rozmlácenou hubou. ...."
    Navrhněte rozpuštění senátu a ušetříte republice spoustu peněz a zbytečný administrativy a to bude Vaše velká zásluha pro nás obecný a ožebračený lid.
    Zdravím Všechna Slunce v duši a osvícení našim senátorům k jejich ukončení činnosti pro prospěch ostatních spoluobčanů.
    Ing. Libor Bezděk
    Citovat