Šumava |  Sušice |  Čkyně |  Prachatice |  Kvildsko |  Vimperk |  Volary Webkamery:  Šumava |  HumlNET |  ČHMÚ Počasí |  Ubytování Šumava Vyhledávání

Důležité kontakty

Informace o využívání

  • Vzpomínka na vynikajícího muzikanta


    FK01.jpgMilí čtenáři,

     

    máme tu v pořadí již šestnáctý čas vánoční třetího tisíciletí, a třebaže nám namísto toužebně již po mnoho let očekávané zimní poezie nadělil jen další deštivo s blátem, určitě by jinak neměl postrádat nic z toho, co k němu za všech okolností neodmyslitelně patří, tentokrát ovšem jako záležitost výlučně lidská, zcela bez závislosti na vrtošivém počasí. K svátkům, právem nazývaným nejkrásnějšími v roce, si vzájemně přejeme radost, lásku, klid, pohodu, chceme k sobě být vzájemně blíž, oddáváme se rozjímání, často v atmosféře prostoupené krásnou hudbou … A patří sem také vzpomínky na ty, kdož s námi Vánoce už neoslaví.

     

    K takovým bohužel náleží i významná vimperská osobnost, neodmyslitelně spjatá právě s hudbou, a třebaže její působení v našem městě spadá v plném rozsahu do minulého století, dodnes je tu ve svých výsledcích zjevně čitelné. Každému, kdo v rozmezí let 1967 – 1988 navštěvoval zdejší „hudebku“, jistě natrvalo zůstal v paměti její tehdejší ředitel F r a n t i š e k  K o v á ř , který se nesmazatelně zapsal nejen do dějin místního hudebního školství, ale též obecně do kulturního života. Vychoval bezpočet mladých klarinetistů, saxofonistů, flétnistů … především však hudebních zanícenců, jimž byl v tomto duchu sám velkým vzorem.

     

    Na svět přišel v meziválečném roce 1936, konkrétně 22. září, v pošumavském Budilově, a to do muzikantské rodiny, neboť i jeho otec, František Kovář starší, byl výborným klarinetistou (po nějaký čas mimochodem rovněž vyučoval hře na tento nástroj ve vimperské LŠU). Není tedy pochyb o zjevné osudové předurčenosti, že život malého Františka bude od nejútlejšího věku provázen hudbou - v prvních krůčcích pod otcovým vedením, dokud se celá rodina nepřestěhuje do Vimperka. Tam třináctiletý muzikant poprvé vstoupil do houslové třídy Karla Kašpara, prvního ředitele čerstvě založeného Městského hudebního ústavu. Kdož ví, zda již tehdy tušil, že se do této školy, která od samého počátku vždy představovala stěžejní kulturní pilíř města, jednoho dne vrátí jako učitel a posléze i ředitel. Dříve však musel vystudovat Vyšší pedagogickou školu v Českých Budějovicích a poté absolvovat dvouletou „službu vlasti“ u vojenské hudby v Prachaticích. Tu ukončil roku 1959, jímž se datuje i počátek jeho celoživotní hudebně kantorské dráhy. Do vimperské „hudebky“, která v průběhu své existence několikrát změnila název (výše řečený Městský hudební ústav  záhy vystřídala Městská hudební škola, později s připojeným jménem významného hudebního skladatele Karla Weise, a po dalších dílčích úpravách, či, lépe řečeno, variacích, zakotvila ve všeobecném povědomí počínaje rokem 1961 na příštích devětadvacet let LŠU - jednoduše „liduška“ neboli lidová škola umění), nastoupil coby začínající učitel ještě za jejího řízení již vzpomenutým Karlem Kašparem. Po osmiletém působení, v jehož průběhu se na ředitelském postu vystřídali další dva hudebníci – houslista Tomáš Křiváček a klavíristka Věra Straňanová, se pak František Kovář ve svých jednatřiceti letech stal v pořadí čtvrtým a zatím stále nejdéle v dané funkci působícím ředitelem vimperské LŠU. V čele školy stál plných jednadvacet let – až do své předčasné smrti 17. října 1988.

     

    Na historickém snímku, pořízeném v koncertním sále Městského hudebního ústavu ve Vimperku, se pozoruhodnou shodou náhod sešli čtyři absolventi, kteří se měli v budoucnu všichni stát řediteli hudebních škol. Odleva postupně sedí Marie Grabmüllerová, později Šípová - ředitelka ZUŠ Vimperk v letech 1990-93, Dagmar Slívová, později Černochová - ředitelka ZUŠ Václava Pichla v Bechyni, František Kovář - ředitel LŠU Vimperk a konečně Miroslav Pešek - ředitel ZUŠ v Aši. Krom paní Dagmar Černochové dnes již nikdo další z vyfotografovaných nežije. 

    Předchozí tři snímky pocházejí ze studentských let Františka Kováře, ...

    ... další dva pak z časů jeho základní vojenské služby.

     

    Kdokoli dodnes na pana ředitele Kováře zavzpomíná, tomu dozajista  v prvé řadě vytanou na mysli dvě stručně, ale tím výstižněji ho charakterizující slova: vynikající muzikant. Dodejme pak, že přímo multiinstrumentalista. Krom bravurního ovládání klarinetu a všech dalších dřevěných dechových nástrojů výborně hrál též na housle a klavír, ale předcházela ho pověst, že dokáže zahrát prakticky na cokoli, co vezme do rukou či přiloží k ústům. Ve vztahu k žákům byl z profesního hlediska náročný a přísný, podobně jako i sám k sobě – dobře věděl, že jedině takovým přístupem vyzbrojí do života kvalitní muzikanty. A život mu dával plně za pravdu v podobě mnoha úspěchů, ať již na soutěžním poli, nebo v každodenní praxi. Např. postup hned dvou jeho žáků – klarinetistů Marka Matouška a Filipa Markese  v roce 1988 do celostátního kola soutěže LŠU, v němž prvně jmenovaný zvítězil a druhý přivezl z dalekého Uničova do Vimperka krásné druhé místo, je zářným dokladem toho, čeho lze dosáhnout jedině tvrdou a poctivou muzikantskou prací pod vynikajícím vedením. Celá řada jeho svěřenců pokračovala v hudebních studiích i po absolvování „lidušky“ a nastoupila pak dráhu profesionálních hudebníků v podobě kantorské, ba i v roli výkonných umělců. Však i současné úspěchy žákovského dechového orchestru ZUŠ stále stojí na základech, které kapelníku Petru Staňkovi coby svému někdejšímu žáku vštípil právě pan ředitel Kovář. K tomu jistě není náhodou, že ve funkci krajského metodika klarinetové hry předával své pedagogické zkušenosti mladším kantorským kolegům a krom toho byl též členem odborných soutěžních porot na celostátní úrovni.

     

    Stále ještě student Vyšší pedagogické školy v Českých Budějovicích ...

    ... a zde již učitel Hudební školy Karla Weise ve Vimperku.

    U klarinetového pultu "Salonního orchestru učitelů".

     

    Zapomenout nelze ani na jeho hudební aktivity na poli souborové hry, které překračovaly nejen rámec školy, ale i samotného města. Již jako začínající kantor se aktivně podílel na založení „Salonního orchestru učitelů“ a ze svých žáků rovněž prakticky okamžitě sestavoval klarinetové soubory, přinášející jednotlivým členům vedle spontánní radosti ze společného muzicírování též potřebnou motivaci k neustálému hráčskému sebezdokonalování. V sedmdesátých letech minulého století snad každý ve Vimperku věděl, že pod pojmem „Kováři“ se ukrývá nejen školní klarinetový soubor, ale též velký taneční orchestr, pravá pýcha svého zakladatele a dirigenta v jedné osobě. Dnes, ve věku nejrozmanitějších kopírovacích zařízení, si už pak sotva dokážeme představit, kolik hodin vyčerpávající, nejčastěji noční práce strávil pan ředitel ručním rozepisováním notových partů pro všechny své muzikantské svěřence, jimž byl nejen učitelem a dirigentem, ale též druhým otcem. Dané téma zbývá uzavřít ještě zmínkou o městské dechové kapele, která ve své době nescházela na žádné významnější oslavě a František Kovář v ní střídal dirigentskou taktovku s klarinetovým pultem. Jistě nemalá řada pamětníků si navíc s velkou pravděpodobností dodnes vybaví úspěšnou spolupráci těchto vimperských muzikantů s ochotníky – například v rámci celkem pěti opakovaných představení divadelní hry František Kmoch – český muzikant.

     

    V roli dirigenta jednoho z mnoha svých žákovských klarinetových souborů - prvním po jeho pravici je příští kapelník současného dechového orchestru vimperské ZUŠ Petr Staněk.

    Takhle znala Františka Kováře nejen vimperská veřejnost - jako hrajícího kapelníka nejrozmanitějších hudebních uskupení. Na tomto snímku hraje první zprava na sopránsaxofon, nejbližším muzikantem po pravici je pak jeho otec - František Kovář starší.

    V roli kapelníka vimperské městské dechovky. 

     

    Výše uvedené vzpomínky jsou jen jakýmisi střípky mnohem bohatší mozaiky muzikantského života, ale jistě postačí k výslednému obrazu osobnosti, která se nejen ve škole, ale po celém městě těšila velké přirozené autoritě, jaká může vyplývat jedině z toho, co člověk umí a jak současně vystupuje vůči druhým lidem. V pedagogickém kolektivu byl František Kovář upřímně, bez sebemenšího předstírání uznáván všemi kolegy, včetně nejstarších, od nichž ho dělil nejednou i rozdíl celé generace, neboť ke všemu, co tvořilo základ jeho vzpomenuté přirozené autority, totiž navíc disponoval darem potřebné pokory a skromnosti. Byl zkrátka skutečným charismatickým ředitelem se vším, co k tomuto poslání patří.

     

    K realistické charakteristice člověka však vedle vlastností, které ho šlechtí, náležejí i nectnosti. Závěrem je tak bohužel nutno zahrát i na tuto strunu – ostatně všichni, kdož pana ředitele znali, vědí, co bude náplní tohoto posledního vzpomínkového střípku. Holdoval totiž velmi silné kuřácké vášni a touto zhoubnou neřestí se společně s následky častého nadměrného pracovního vypětí neblaze podepisoval na svém zdraví. Těžko za těchto okolností vyčítat jeho srdci, že v pouhých dvaapadesáti letech vypovědělo svému majiteli službu ...

     

    V právě končícím roce by se František Kovář dožil významného jubilea - rovných osmdesáti let. Třebaže vimperská „hudebka“ od jeho dob prodělala mnohé změny (opět včetně názvu, dále ohledně budovy a konečně i rozsahu poskytovaného vzdělávání), určitě by měl radost, že především stále pokračuje v duchu vysoko nastavené pomyslné „laťky“, tedy vlastně i podle jeho představ.

     

     

     

                                                                                                                                                                                                                   Jan Tláskal

     

    /foto soukromý archiv/

     

    Sdílet