Šumava |  Sušice |  Čkyně |  Prachatice |  Kvildsko |  Vimperk |  Volary Webkamery:  Šumava |  HumlNET |  ČHMÚ Počasí |  Ubytování Šumava Vyhledávání

Důležité kontakty

Informace o využívání

  • Vimperská světice odpočívá pod Boubínem


    pm01 - pamamasterMilí čtenáři,
    než se opět vypravíme za dalšími z vimperských pamětihodností a s nimi spojených záhad, zajímavých náhod, ba nakonec i jednoho malého záhrobního tajemství, musím hned na samém počátku poněkud objasnit příliš stručné znění samotného nadpisu. Ten by, jak si uvědomuji, mohl působit jako lehce zavádějící, a to především vlivem zákonitě z něj plynoucí otázky, kdože je onou „vimperskou světicí". Pod takto formulovaným pojmem se totiž zpravidla skrývá buď patronka daného města (u nás tuto roli ovšem plní muž – svatý Inocenc), nebo osoba, jež v něm působila a za svůj příkladný život pro druhé či mučednickou smrt pro víru se dočkala svatořečení, někdy pak dokonce obojí v jednom. V tomto případě je vše jinak. Na vině jsou pravidla internetového publikování, která mi zabránila použít z hlediska zásady grafické jednoty článků sice příliš dlouhého, nicméně vše dostatečně vystihujícího nadpisu Vimperská Panna Maria odpočívá pod ochranou Boubína. Teď se tedy, mám-li parafrázovat známé lidové rčení o vlku a koze, internet nažral, autor zůstal celý (nebo naopak ?) a nic už nám nebrání vykročit společně na cestu – tentokrát do Kostelní ulice. Jsem ostatně přesvědčen, že mnohým z vás leccos napověděl i sám titulní obrázek.
     

    Vimperský gotický kostel Navštívení Panny Marie je už velmi úctyhodným pamětníkem. Připomenu-li, že letos oslaví své přinejmenším šestisté čtyřicáté sedmé narozeniny, milovníci matematiky si hravě spočítají, že se navracíme do roku 1365, a příznivcům historie pak navíc okamžitě vytane na mysli doba blahého panování českého krále a římského císaře Karla IV., proslulého Otce vlasti. Zmíněným rokem se datují první písemné zmínky o kostele, aniž však podrobněji víme, zda byl tehdy založen, či už stál - některé prameny např. uvažují o dobové přestavbě z ještě staršího sakrálního objektu. Máme tedy na vybranou ze dvou hypotéz. Přikloníme-li se k první z nich, pak je náš kostel o pouhých sedmnáct let mladší nežli slavná Karlova univerzita a stejně stár jako Vídeňská univerzita. Z pohledu domácí historie můžeme doplnit, že byl založen za éry vimperského pána Petra z Janovic a stál tu již sto čtrnáct let, když se do té doby podhradní městečko Vimperk dočkalo zásluhou iniciativy dalšího Petra, tentokrát ovšem Kaplíře ze Sulevic, oficiálního královského povýšení na město.

      

    Stojíme pod kostelem a prohlížíme si jeho východní stranu. Ta za svými zdmi ukrývá presbytář neboli kněžiště, do něhož nahlédneme za chvilku. Teď si ještě povšimněme charakteristického lomeného oblouku levého ze dvou větších viditelných oken, navíc s tzv. plaménkovou kružbou – architektonickým prvkem, o jehož rozšíření v Čechách se zasloužil druhý ze stavitelů chrámu sv. Víta v Praze, Petr Parléř. Obojí nás nenechává na pochybách o gotickém původu stavby, ale pro dnešní výpravu je důležitější to, co za zmíněným oknem i jeho dvojčetem na opačné straně zůstává našim očím zatím momentálně neviditelným. Opusťme tedy dávný středověk, do něhož se navrátíme už jen na skok, a vstupme do kostela.

     

    Každého návštěvníka tu jistě uprostřed vší historické nádhery zaujme zejména barokní oltář (zhotovený sochařem a uměleckým řezbářem Philippem Ramblerem z Freistadtu na základě návrhu vypracovaného roku 1702 proslulým architektem Johannem Bernhardem Fischerem z Erlachu), po jehož obou stranách nepřehlédnutelně září dvě bohatě zdobená malovaná okna s postavami světců v bezmála životní velikosti – nalevo Ježíše Krista, napravo Panny Marie. A právě tady jsme u hlavního cíle, před jehož bližším představením však ještě učiníme jednu nutnou odbočku. Nejdříve je totiž zapotřebí mírně rozplést předivo dávných příběhů, které se váží k obrazu v úvodu zmíněné „vimperské světice" i jejího syna. Hlavní role v nich náležejí především dvěma mužům – majiteli skláren a malíři - a samozřejmě i jedné ženě, neboť právě ona je dnes, jak plyne už ze samotného nadpisu, ústředním tématem. Životní cesty všech tří se proťaly v předminulém století právě u nás na Šumavě.

     

    Snímek nabízí dvojí pohled do tváře prvního z jmenovaných mužů – Wilhelma Kralika, narozeného roku 1807 v šumavské vesničce Kaltenbachu, známé dnes jako Nové Hutě, syna někdejšího tamního hostinského, truhláře a v jedné osobě navíc též puškaře Wenzela Kralika. Některé prameny uvádějí jako letopočet narození též rok 1806, aniž však specifikují původ tohoto údaje. Přidržme se proto kompletních životních dat, která lze prokazatelně vyčíst z Wilhelmova náhrobku, ...

     

     

    ... neboť v samém závěru se dočkáme potvrzení zde uvedeného roku 1807 z dalšího, nanejvýš zajímavého zdroje. Abychom náš příběh zasadili do širšího historického rámce, můžeme si připomenout, že Evropa se v dobách, o nichž je tu řeč, nalézala téměř nepřetržitě na bojišti, neboť procházela bouřlivým obdobím napoleonských válek. Jestliže jsme v souvislosti s vimperským kostelem Navštívení Panny Marie vzpomněli osobnost Otce vlasti Karla IV., mimo jiné římského císaře, není bez zajímavosti dodat, že rokem 1806 historický státní útvar Svaté říše římské po osmi stech čtyřiačtyřiceti letech své existence formálně zanikl, a to právě vlivem politiky francouzského císaře Napoleona I. Ale zpět k Wilhelmu Kralikovi, narozenému pouhý rok poté.

     

    Malovaný portrét vlevo pochází z roku 1841 a je hned trojím způsobem vzácný. Především nám zachovává podobu čtyřiatřicetiletého úspěšného sklářského průmyslníka, který se dozajista narodil pod šťastnou hvězdou – jeho kmotrem se stal významný vimperský majitel prosperujících skláren Johann Meyr a coby bezdětný si kmotřence, jemuž zabezpečil i příslušné vzdělání na vídeňské polytechnice, zvolil za jednoho ze svých nástupců. K dalšímu upevnění příbuzenských vztahů mezi oběma muži pak došlo, když se Wilhelm Kralik roku 1831 oženil s Meyrovou neteří Annou Marií Pinhak. K jeho stručné charakteristice nesmíme opomenout dále dodat, že vedle nesporného technického a podnikatelského talentu se vyznačoval i hlubokým zájmem o umění, zejména hudbu, kterou sám vášnivě rád amatérsky provozoval a vedl k ní i své děti. V této souvislosti je jistě nanejvýš zajímavou skutečností, že již v dobách vídeňských univerzitních studií udržoval přátelské vztahy se svým o rok starším spolužákem Karlem van Beethovenem, synovcem světoznámého skladatele. Karl bývá v beethovenovské literatuře nejednou označován za nezdárného a působícího svému milujícímu, ale přísnému strýci, který byl po smrti otce jeho poručníkem, nemalá trápení, a to mimo jiné i tím, že se dokonce pokusil o sebevraždu. Citově nezaujatým, neutrálním pohledem se však zdá, že jádrem všech sporů a problémů byla mimo jiné skutečnost, že Karl se orientoval technickým, ba později dokonce vojenským směrem a neměl do té míry potřebný vztah a možná ani nadání k hudbě, jak by si byl Ludwig van Beethoven, jenž ze synovce, sám nemaje dětí, snad zpočátku chtěl vychovat vynikajícího muzikanta, přál. Jistě si však umíme představit nadšení naopak silně umělecky založeného Wilhelma Kralika, když coby student fascinovaně naslouchal všemu, co se od svého spolužáka o jeho slavném strýci, jehož hudbu miloval, mohl dozvědět.

     

    Druhým důvodem, proč obraz považovat za vzácný, je sám jeho autor, totiž francouzský malíř Charles Louis Philippot, znamenitý portrétista působící v první půli XIX. století ve službách Schwarzenbergů. Na objednávku svých šlechtických mecenášů vytvořil mimo jiné např. celou řadu podobizen majitelů českokrumlovského zámku počínaje Rožmberky, takže právě jemu vděčíme vedle dalších i za dva známé obrazy, opírající se sice částečně o dochované historické předlohy, ale malované valnou měrou též na základě umělcovy fantazie. Představují v životní velikosti poslední slavné vladaře svého rodu – Viléma a Petra Voka. U posledně jmenovaného se malíř dopustil závažného historického omylu, když panu Vokovi zavěsil na hruď řád Zlatého rouna, jehož nositelem byl ve skutečnosti starší Vilém z Rožmberka. Petru Vokovi by tento katolický řád nenáležel ze zcela zásadního důvodu, totiž protestantského vyznání, jímž se poslední z Rožmberků nikterak netajil. S těmito fakty, jak vidno, malíř zjevně nebyl obeznámen. Dodnes je tak zmíněný Philippotův obraz jakousi malou prověrkou historických znalostí a současně postřehu všech, jimž se dostane příležitosti prohlédnout si jej. Někteří pak právě z uvedených příčin, neznajíce skutečnost malířova omylu, podobiznu čas od času zaměňují s Vilémovou.

     

    Vida, opět jako by se nám tu jakousi ozvěnou připomněl nedávno uplynulý Rožmberský rok ... vraťme se však k Wilhelmu Kralikovi a povězme si, čím je jeho obraz vzácný, resp. zajímavý do třetice.

     

    Jak již bylo řečeno, Johann Meyr si Kralika zvolil za jednoho ze svých nástupců – upřesněme, že dvou nástupců, z nichž druhým byl Meyrův synovec Josef Taschek, o necelých sedm let mladší než Kralik. Oba muži se po Meyrově smrti stali společnými dědici jeho rozsáhlého sklářského podniku a také zde došlo k následnému spříznění sňatkem, když se Josef Taschek oženil s Ferdinandou – prvorozenou dcerou Wilhelma a Anny Marie Kralikových. Pro zajímavost dodejme, že zeť byl téhož stáří jako tchyně, takže by z hlediska věku klidně mohl být své mladičké manželce otcem. Snad právě tento fakt se stal příčinou toho, že některé prameny označují muže na Philippotově obrazu namísto Wilhelma Kralika za Josefa Taschka – tedy považují obě postavy za manželský pár, nikoli otce s dcerou. Je tu však několik skutečností, které takovou úvahu vyvracejí, především hned sama doba vzniku obrazu. V roce 1841 byla Ferdinanda Kralik sotva desetiletou dívenkou, a jakkoli mohla navenek působit vyspělejším dojmem (což je patrné i na zmíněném dvojportrétu, ostatně podle další z existujících verzí náleží ruka na Kralikově rameni místo nejstarší dcery samotné manželce Anně Marii), v takovém věku bylo uzavření sňatku jistě vyloučeno (podobné praktiky se děly v panovnických kruzích starověkého Egypta či z dynastických důvodů na evropských královských dvorech, ale dozajista ne v půli XIX. století ve společenských vrstvách, o nichž je tu řeč). Dále si porovnejme nápadně shodné základní rysy obou tváří, tedy vzájemnou podobu svědčící spíše pro otce a dceru. A konečně hned vedle malovaného obrazu je k dispozici i dobová fotografie Wilhelma Kralika, pocházející z období krátce před jeho smrtí. Třebaže ve tváři starého pána jsou zákonitě vepsány stopy vysokého věku a z něj plynoucí změny podoby, i tady se stále můžeme dobrat mnoha shod v proporcích továrníkova malovaného a fotografovaného obličeje. O Josefa Taschka se v případě vyobrazené mužské postavy každopádně jistě nejedná, ale nebyl zde vzpomenut nadarmo. Setkáme se s ním totiž ještě jednou v samém závěru našeho dnešního společného putování vimperskou historií, a to za okolností vysloveně prazvláštních. Teď je však načase představit si dalšího ze slíbených aktérů příběhu – malíře.

     

    Jmenoval se Jan Zachariáš Quast a shodou okolností byl vrstevníkem Anny Marie Kralik(ové) a Josefa Taschka – také on se narodil roku 1814 (i tento letopočet nám nabízí významnou událost z hlediska evropské historie, totiž Napoleonovu abdikaci a odchod proslulého válečníka do prvního vyhnanství na ostrov Elbu). Nepocházel ovšem ze Šumavy, nýbrž z Karlovarska, konkrétně z Březové neboli německy Pirkenhammeru, kde jedenáct let před jeho narozením vznikla třetí nejstarší porcelánka v Čechách. Není tedy divu, že tradice uměleckého zpracování této dodnes po celém světě oblíbené keramické hmoty měla své místo i v Quastově rodině, jmenovitě v osobě jeho otce – malíře porcelánu. A byl to právě Konrad Ferdinand Quast, kdo svému talentovanému synovi vštípil lásku k tvorbě půvabných malovaných miniatur a současně mu poskytl základy malířského vzdělání, které Jan Zachariáš dále prohluboval léty sbírání zkušeností v Německu a Rakousku, kde se vedle porcelánu seznamoval též s malbou na sklo. Jako čtyřiadvacetiletý pak poté, co se rodina přestěhovala do Prahy, zatoužil po hlubším výtvarném studiu a stal se na dva roky žákem ředitele pražské malířské akademie Františka Tkadlíka, pod jehož pedagogickým vedením krom mnoha jiných po nějaký čas studoval např. i Josef Mánes. Následovala léta usilovné práce, jejíž zásluhou si Jan Zachariáš Quast vydobyl nemalé umělecké renomé jako vynikající portrétista, malíř miniatur na sklo i porcelán, ale též tvůrce rozsáhlých kostelních sklomaleb. Zkušenosti z mnoha zahraničních studijních cest zúročil v dokonalé osobité technice malování na sklo, pro niž vyvinul i své vlastní složení barev. Zdálo by se, že umělcův život, bohatý na nejrozmanitější zakázky všeho druhu a s nimi spojené domácí i zahraniční pocty, z nichž jedna pocházela dokonce až ze zámoří (zlatá medaile z New Yorku roku 1851), se musel nést v plné spokojenosti, ale nezřídka tomu bylo právě naopak. Přemíra práce vyústila v nejedno duševní vyčerpání, které malíře dokonce načas přivedlo do psychiatrické péče. Dočkal se i trpkého zklamání v souvislosti s částečně zrealizovanou a posléze zase z nevysvětlitelných příčin odebranou prestižní zakázkou na výzdobu oken v rámci dostavby chrámu svatého Víta na Pražském hradě. A právě tehdy – v šedesátých letech XIX. století – roztrpčenému malíři, rozhodnutému odejít z Prahy, podal pomocnou ruku Wilhelm Kralik, když umělci nabídl, aby přesídlil na Šumavu a pracoval tu především pro jeho sklárny. Je zřejmé, že jakási spolupráce zde fungovala již dříve, kdy Quast stále ještě provozoval svůj pražský atelier na tehdejší Ferdinandově, dnes Národní třídě. Prvním, kdo si v dané souvislosti povšiml malířova výjimečného umění, byl totiž renomovaný vídeňský obchodník se sklem Ludwig Lobmeyr, s nímž byl Kralik nejen v úspěšném obchodním kontaktu, ale stal se dokonce jeho švagrem, když coby ovdovělý (Anna Maria zemřela roku 1850 po devatenácti letech manželství) uzavřel sňatek s Lobmeyrovou sestrou Louisou. Jan Zachariáš Quast tedy přesídlil do Lenory, kde vedle vlastní tvorby též školil nové adepty sklomalby. Podle některých pramenů vedl malírnu skla po nějaký čas také ve Vimperku, čímž výrazným způsobem pozdvihl uměleckou úroveň veškerých zdejších malovaných sklářských produktů. Pro své chlebodárce tu mimo jiné vytvořil krásné okenní vitráže v zámečku v Adolfově. Malovaná okna s přírodními motivy mohli ještě v minulém století obdivovat i žáci vimperského hudebního ústavu a posléze lidové školy umění, která našla ve zdech zmíněného zámečku své dlouholeté působiště. Po sametové revoluci však tyto Quastovy malby až na jediné zachráněné okno, jehož detail nabízí následující snímek, záhadně zmizely.

     

    O malíři je současně známo, že se začal věnovat též fotografování, ačkoli pro něho na rozdíl od jeho synů, kteří provozovali fotoateliéry v Písku a Sušici, znamenalo zprvu víceméně jen vedlejší činnost. Na Šumavě trvale působil až do roku 1871, kdy rovněž odešel do Písku, kde roku 1891 zemřel. I po svém přestěhování však po několik dalších let ještě udržoval kontakty s šumavskými Kralikovými sklárnami, o čemž mimo jiné svědčí i hlavní téma naší dnešní historické vycházky, za nímž se opět navracíme do vimperského kostela.

     

    Detailní výřez z obrazu Panny Marie nám ve skutečnosti nabízí pohled do tváře snachy Wilhelma Kralika Anny, manželky jeho druhého syna a v celkovém pořadí třetího potomka – Wilhelma Kralika juniora, s nímž otec počítal jako s příštím dědicem celého rodinného sklářského komplexu. Zatímco Panna Maria byla podle biblických legend matkou jediného syna – Ježíše Krista, ...

     

    ... jemuž na druhém obrazu po levé straně oltáře propůjčil svou tvář Johann Riederer, dřevomodelář z lenorské sklárny, paní Anna Kralik, rozená Jankovsky von Meyenhorst, měla v roce 1872, kdy se stala předlohou pro tvář Ježíšovy matky, ve svých osmadvaceti letech dětí již pět. Není jistě těžké uhodnout, že malířem, jemuž zde stála modelem, byl právě Jan Zachariáš Quast. V následujícím roce po svém vzniku získaly obě tyto jeho malby na skle ocenění na v pořadí páté světové výstavě, pořádané ve Vídni, která roku 1873 současně slavila čtvrt století panování císaře Franze Josefa I.

     

    Slíbil jsem však ještě jeden malý návrat „na skok" do středověku. Kořeny staroslavného šlechtického rodu Jankovských z Vlašimi, k němuž paní Anna, třebaže návazností již jmenované pozdní větve Jankovsky von Mayenhorst z XVIII. století, náležela, totiž z hlediska doložených historických pramenů sahají ještě hlouběji nežli počátky kostela, v němž se nacházíme. První předkové se připomínají jakožto rytíři krále Jana Lucemburského, přičemž jeden z nich dokonce s prvním Lucemburkem na českém trůnu, otcem Karla IV., padl v bitvě u Kresčaku. Vidíme tedy, že pohled do tváře vimperské Panny Marie může být pro milovníky historie nanejvýš zajímavým, ba nebál bych se říci přímo vzrušujícím.

     

    V roce 1874, tj. prakticky bezprostředně po úspěchu obou oken na vídeňské světové výstavě Wilhelm Kralik starší věnoval Quastovy malby vimperskému kostelu, v němž jsou k vidění již sto třicet osm let. Koncem téhož roku však, bohužel, velmi předčasně opustila svou pozemskou pouť paní Anna. Týden po porodu šestého dítěte podlehla krátce před dovršením třiceti let svého věku zákeřné horečce omladnic. Závěr našeho vyprávění, které vlastně bylo příběhem obrazu, je tedy zastřen závojem smutku ... ale takový už bývá život a poslední věci člověka k němu neodmyslitelně patří. Někdy ovšem přicházejí obzvlášť krutě, neboť nečekaně – přespříliš brzy. U konce však přece jen ještě nejsme. Zbývá totiž vysvětlit, jakou roli tu hraje na samém počátku jmenovaný Boubín. Za zodpovězením této pomyslné otázky se musíme vypravit z Vimperka do nedaleké Horní Vltavice.

     

    Hned k prvnímu ze snímků bohatě sněhem zapadlého hornovltavického hřbitova určitě není zapotřebí žádných komentářů. Silueta našeho majestátního šumavského velikána, pod jehož ochranou jako by se celá zahrada smrti nacházela, je nepřehlédnutelná. Jistě ovšem stojí dále za připomenutí, že první střecha zleva náleží faře, jež byla po dlouhá léta minulého století letním bytem velkého českého herce Zdeňka Štěpánka, jehož manželka navždy odpočívá právě na zdejším hřbitově. Oba jeho synové, rovněž známí herci – Martin a Petr – pak v dětství ministrovávali ve vedle stojícím kostele Panny Marie, svatého Josefa a svatého Jana Nepomuckého. Milovníky pohádek by pro změnu mohlo zajímat, že svou církevní svatbu tu měli král Miroslav a princezna Krasomila, přesněji řečeno jejich herečtí představitelé Vladimír Ráž a Alena Vránová. Stalo se roku 1957. Ale kostel nás dnes bude zajímat především ze zcela jiného důvodu ... pojďme k němu blíže.

     

    Stavbou, která tu navazuje na kostelní zeď, je rodová hrobka Kraliků ...

     

    ... s výraznou černou deskou, na níž vlevo shora jako první tři nalezneme jména některých aktérů našeho příběhu. Řadu zde pohřbených příslušníků slavného sklářského rodu začíná Anna, první manželka Wilhelma Kralika staršího. Následuje její syn Wilhelm junior, o němž bude dále ještě krátce řeč, a hned pod ním nacházíme jeho manželku Annu – vimperskou Pannu Marii. Nadpis dnešního putování je tak v plném znění objasněn. Pro úplnost dodejme, že dvě jména na pravé straně desky sem byla pouze připojena, ale jejich nositelé odpočívají na hřbitově ve Frauenau.

     

    Posledními dvěma záběry opouštíme hřbitov a s ním i Horní Vltavici.

     

    Mnozí si jistě položili otázku, kde se nachází již dříve představený náhrobek Wilhelma Kralika staršího, jemuž jsme na začátku věnovali poměrně rozsáhlé povídání. Je tedy zapotřebí uzavřít i jeho příběh, a to současně s příběhem syna, jehož jméno figuruje na společné desce rodové hrobky. Závěr života zakladatele celého slavného sklářského rodu byl hořký a smutný. Wilhelm junior, který, jak už jsme vzpomněli, byl otcovou nadějí pro příští vedení rodinného podniku, se z předčasného odchodu své mladé manželky nikdy nevzpamatoval, ztratil zájem o cokoli a vinou zápalu plic ji o necelé tři roky později následoval na věčnost. Z desky se dovídáme, že se tak stalo na samém počátku jara roku 1877. Šest jeho dětí ve věkovém rozpětí od tří do čtrnácti let tak oboustranně osiřelo. Jejich výchovy se ujal dědeček, ale nebylo mu už k tomu přáno mnoho času – o necelé tři měsíce později odešel v nedožitých sedmdesáti letech navždy za synem. Přídomek „rytíř z Meyerswaldenu", jejž pro sebe a všechny další příslušníky rodu doslova na sklonku svého života získal, mu již s velkou pravděpodobností žádnou zásadní radost nepřinesl. Proč však jeho tělo nespočinulo po boku první manželky, syna a snachy v Horní Vltavici, se už asi nedovíme. Jisté je, že místem posledního odpočinku se mu stal vimperský hřbitov, kde už byl očekáván svým někdejším společníkem a zetěm Josefem Taschkem, který ho předešel na věčnosti o patnáct let.

     

    Naše putování započalo u největšího z celkem tří vimperských kostelů a zakončíme je pro změnu poblíže nejstaršího – kostela svatého Bartoloměje. Dodnes můžeme na místě, které bylo až do roku 1901 jediným městským hřbitovem, spatřit torza pseudogotických pískovcových náhrobků Josefa Taschka a Wilhelma Kralika staršího. Stojí dokonce svorně vedle sebe přímo naproti vchodu do kostela, jen z jejich někdejší sochařské výzdoby už nezbylo nic. Malý bezruký invalidní andělíček, klopící smutně hlavu na Kralikově náhrobku, sem původně nepatřil – zaujímá tu místo samotného Ježíše, jehož socha kdysi vyplňovala, podobně jako socha anděla v případě Josefa Taschka, celý výklenek v plné jeho výši. Shora pak byl každý z náhrobků zakončen dvěma fiálami (dekorativními štíhlými jehlany) po stranách a křížem uprostřed. Tato někdejší podoba však vzala definitivně zasvé, ostatně i hroby obou společníků se nacházely v jiné části hřbitova, konkrétně u západní zdi kostela – Taschkův napravo a Kralikův nalevo ode dveří, jimiž se vstupuje na kůr. Vše dokládá historický snímek z počátku minulého století.

     

    Zbytky malty s úlomky cihel, které při podrobnějším zkoumání najdeme na zadní straně náhrobků, pak svědčí o tom, že tyto byly přímo stavebně spojeny s kostelní zdí. Důvodem, proč došlo k jejich přemístění, je skutečnost, že v minulém století se hřbitov dočkal přeměny v urnový háj, což v praxi mimo jiné znamenalo hromadnou exhumaci všech pohřbených ostatků. Místo posledního odpočinku naprosté většiny zesnulých, valnou měrou německé národnosti, se tak definitivně propadlo do hlubin zapomnění. Jen architektonicky zajímavé náhrobky, které si povětšinou mohli dovolit především významní, vlivní a majetní občané města, byly zachráněny (dá-li se to tak při jejich zjevném poničení nazvat) přesunutím k jižní hřbitovní zdi (vedle jiných tu např. najdeme náhrobek rodičů proslulého vimperského knihtiskaře Johanna Steinbrenera). A tehdy došlo k události, z níž dodnes vane cosi, co neváhám nazvat prazvláštní tajemnou ozvěnou záhrobí.

     

    Těžko říci, jak bylo při přemísťování s honosnými náhrobky manipulováno, ale je jisté, že při tom došlo k proražení a zřícení vrchní klenby hrobek obou pohřbených mužů. Padající trosky poškodily rakve i v nich ležící tělesné pozůstatky. Při následné likvidaci sutin a průzkumu místa necitlivého narušení věčného spánku nebožtíků byl v každé rakvi nalezen zcela neporušený křišťálový kříž s gravírovaným nápisem identifikujícím mrtvého včetně jeho základních životních dat. S ohledem na běžné dobové pohřební zvyklosti se lze domnívat, že kříže mohly být s velkou pravděpodobností původně i vloženy zesnulým přímo do rukou (nabízí se ostatně hypotetický předpoklad, že podobným způsobem byli možná na svou poslední cestu vybaveni i další příslušníci rodu, kteří leží v hornovltavické hrobce). Dnes se tyto vzácné nálezy, na něž by ovšem z přísně etického hlediska mohlo být pohlíženo i jako na oloupení mrtvých, po bezmála stoletém pobývání v temnotě hrobek nacházejí na zámku – v muzejním depozitáři.

     

    Kříž Josefa Taschka vykazuje ozdobnější umělecké propracování, ...

     

    ... kdežto kříž jeho později zemřelého tchána je prostšího charakteru, zato však ozdoben korunkou symbolizující rytíře z Meyerswaldenu. Pozornému čtenáři pak jistě neuniklo, že se právě současně dívá na onen slíbený další zdroj, který potvrzuje jako rok Kralikova narození letopočet 1807.

     

    Podržíme-li kříže přímo proti světlu, hledíme skrz naprosto čirý křišťál. Při bočním nasvícení na tmavém podkladu však dostanou zlatavý nádech – i to byla jedna ze specialit umění šumavských sklářů. Pominu-li skutečně prazvláštní pocit, který se člověka zmocní při pomyšlení, že drží v ruce cosi, co kdysi dávno spočívalo s práchnivějícím nebožtíkem v podzemí, možná dokonce svíráno jeho rukou, zůstává záhadou, jak mohla tahle křehká krása, již by stačilo upustit z ne příliš velké výšky třeba na stůl a rozlomila by se na kousky, přečkat bez úhony výše popsané demoliční okamžiky. Věřící obec by v tom možná spatřovala zázrak vlivem vyšší moci ... každopádně jde o další z mnoha vimperských tajemství, jímž se pro dnešek rozloučíme.
     
    Jan Tláskal
     
     
    Sdílet





    Komentáře   

     
    #1 Hanka 2017-08-17 22:23
    Příběh mne tak zaujal, že jsem se od jeho čtení nemohla odtrhnout.
    Děkuji
    Hanka
    Citovat