Šumava |  Sušice |  Čkyně |  Prachatice |  Kvildsko |  Vimperk |  Volary Webkamery:  Šumava |  HumlNET |  ČHMÚ Počasí |  Ubytování Šumava Vyhledávání

Důležité kontakty

Informace o využívání

  • Po stopách tajemství vimperského zámku III


     

    masterMilí čtenáři,
    když se čas od času zamýšlím nad tím, co člověka tak přitahuje na dávné historii, prakticky vždy mezi všemi nejrozmanitějšími důvody jaksi nenásilně pronikne do popředí též prvek určitého tajemna nebo, chcete-li, přímo tajuplna. I ten pak má vícero příčin, odvíjejících se však společně od zcela základní skutečnosti, že vše, co v nejrůznějších podobách nalézáme po našich předcích, v sobě zákonitě ukrývá dávné příběhy – jednou prosté a jednoduché, jindy napínavé a dramatické, veselé i smutné, opomenout nesmíme ani milostné, ... zkrátka takové, jaké v principu i dnes každodenně přináší náš současný život. Ty dávno minulé nám ovšem zpravidla, pakliže se nedochovaly jejich konkrétní písemné záznamy, zůstávají navždy utajeny. Už samo jejich tušení ale tím více provokuje naši zvědavost a zvídavost, jitří fantazii a působí příjemné vzrušení nad každou sebemenší objevenou stopou, která se zdá být kaménkem výsledné mozaiky, jíž bychom se tak rádi dobrali. Takhle nějak se ostatně rodí nejedno dílo z oblasti historické beletrie, v níž spisovatel prolíná reálné základy se světem svých vlastních fikcí, tím vypravěčsky hodnotnějších, čím věrohodněji v kontextu díla a zejména pak historie samé působí, a tím čtenářsky přitažlivějších, čím více jsou nabity krom jiného právě vzpomenutým tajemnem. Co je však dovoleno romanopisci, je naopak zapovězeno badateli, který musí pracovat výlučně s prokazatelnými fakty a místo popouštění uzdy fantazii pečlivě odborně ověřovat každý sebemenší výše vzpomenutý kamének přísně historické mozaiky. Ani tady ale není vyloučeno, že, podaří-li se ji úspěšně složit, rázem ožijí staré zajímavé příběhy s tajuplností, jež si co do působivosti pranic nezadá s onou spisovatelem ryze vymyšlenou.

     

    Jsou konečně místa, která už sama o sobě právě takovým dojmem odpradávna působila a dodnes tím více působí. Zkusme teď sami na sobě vyzkoušet okamžitý účinek pouhého jednoho slova: p o d z e m í . Netroufám si v daném okamžiku odhadovat, v kolika z vás právě vyvolalo vzrušující pocit na základě nejrozmanitějších fantastických představ, ne-li přímo vzpomínek na konkrétní události, ba možná dokonce osobní zážitky a zkušenosti, a kolik z vás naopak ponechalo zcela chladnými. Ať už má navrch první či druhá strana, právě podzemí se každopádně stává ústředním tématem naší další, v pořadí již třetí společné výpravy na vimperský zámek. V souladu s jeho polohou v rámci města by se chtělo zvolat „Vzhůru!" ... jenže tentokrát budeme pro změnu většinou sestupovat dolů.

     

    Začněme však jako vždy trochou nezbytné historie, třebaže tentokrát velmi mlhavé, neboť z dob výstavby původního vimperského hradu, do nichž se pokusíme nahlédnout, se nám pohříchu nedochovaly téměř žádné konkrétní hodnověrné prameny. Vinou této neblahé skutečnosti vznikl velký prostor pro nejrozmanitější hypotetické teorie, které po patřičném výběru můžeme v zásadě rozdělit do dvou národnostních větví – německé a české. Prvně jmenovaná datuje zrod hradu s původním názvem Windberg do konce XII. století, a to přibližně rokem 1195, přičemž za zakladatele pokládá bavorského hraběte Albrechta III. z Bogenu. Tomuto počinu pak mělo předcházet založení stejnojmenné osady, o něž se údajně zasloužili mniši z premonstrátského kláštera Windberga nad Řeznem, pozvaní do zdejších pohraničních končin za účelem jejich osídlení. Dodejme ještě, že osada Windberg (pojmenována tak mnichy na paměť jejich domovského kláštera) následovala podle zmíněné teorie až po Klášterci, založeném prý pilnými premonstráty již roku 1174 (ve skutečnosti je Klášterec poprvé doložen rokem 1359). Pokud by tato verze byla v současnosti podepřena historickými prameny, mohli bychom z hlediska dobového slohu označit prapůvodní hrad Windberg za románský.

     

    Česká teorie posouvá založení Vimperka až do druhé poloviny XIII. století – jmenovitě mezi léta 1251 – 1260, ale na rozdíl od německé se již opírá o historické doklady, jmenovitě listinu pražského biskupa Jana III. z Dražic z roku 1263, na níž mezi jinými figuruje jméno pana Purkarta z Vinterberka. Tento středověký šlechtic, známý především jako Purkart z Janovic, náležel k blízkým příznivcům krále železného a zlatého – Přemysla Otakara II., s nímž se účastnil i nejednoho válečného tažení a postupně se propracovával k stále významnějším zemským úřadům (svou oslnivou politickou kariéru završil funkcí nejvyššího hofmistra krále Václava II.). Coby purkrabí známého jihočeského hradu Zvíkova byl podle jedné z existujících hypotéz vyzván králem Přemyslem Otakarem II. k zbudování nového královského hradu, podle druhé získal od zmíněného krále výsluhou starší, z dřívějších dob zde stojící hrad, který přestavěl a zdokonalil, mimo jiné též výstavbou tzv. donjonu, tedy obytné věže, již známe jako Vlčkovu a považujeme ji zásluhou charakteristických gotických prvků za historicky nejcennější součást dnešního zámku (viz též: http://obec.sumava.eu/index.php/vimperk/104-historie-obce/379-vaclav-vlcek-z-cenova ).

     

    Jak vidno, i česká verze zrodu Vimperka je přes veškeré existující doklady zahalena tajemstvími, ovšem zakladatelská osobnost pana Purkarta z Janovic a Vinterberka se tu jeví každopádně nezpochybnitelnou. Není též možné nepovšimnout si náznaku jakéhosi propojení obou uvedených teorií, a to v případě vzpomenuté úvahy o starším, již existujícím hradu, jejž měl pan Purkart přestavět, nicméně v daném případě se stále pohybujeme ve světě hypotéz. Naproti tomu však lze v rámci německé teorie doložit zcela reálný historický fakt, o němž se pohříchu zpravidla nepíše, třebaže představuje skutečné národnostní propojení: manželkou údajného stavitele prapůvodního, snad románského vimperského hradu, hraběte Albrechta III. z Bogenu, byla česká šlechtična Ludmila Přemyslovna, dcera knížete Bedřicha a současně neteř krále Přemysla Otakara I. Svou váhu a důležitost pak má v daném kontextu též další předpoklad, že totiž pozvání bavorských premonstrátů za účelem potřebné kolonizace šumavského pohraničí inicioval český kníže Soběslav II. z rodu Přemyslovců prostřednictvím kolegiátní kapituly sv. Petra a Pavla na Vyšehradě. Ze všeho uvedeného tedy vyplývá, že v případě německé teorie o založení Vimperka nelze jednoduše navzájem vymezit a oddělit německý a český prvek, neboť tu, pokud by se vše zakládalo na potvrzené historické pravdě, zjevně probíhala naopak spolupráce obou, zpečetěná navíc doloženým národnostně smíšeným manželstvím zakladatele hradu.

     

    Jednoznačnou odpověď na základní otázku, zda má pravdu jedna nebo druhá verze, či zda se tajemstvími zahalená realita nachází spíše v jakémsi jejich vzájemném prolnutí, nebylo možno vyslovit ještě ani na přelomu XX. a XXI. století, neboť vzpomenutý listinný doklad nepředstavoval svým charakterem dostatečný průkazný materiál, nýbrž pouze jakýsi, řečeno kriminalistickým slovníkem, nepřímý důkaz. Zásadní zlom nastal teprve zásluhou archeologického výzkumu, jemuž se v nedávné době vimperský zámek podrobil. Jen těžko bychom k tomu účelu hledali povolanější osobnost nežli našeho předního, světově uznávaného kastelologa prof. PhDr. Tomáše Durdíka, DrSc., pod jehož odborným vedením výzkum probíhal. V současné době sice byly archeologické práce vinou nedostatku potřebných finančních prostředků zastaveny (není smyslem tohoto článku rozebírat, zda příčinou uvedené situace je skutečně objektivní nedostatek financí, či spíše jen lidská neschopnost tyto opatřit – často jen zdoláním zcela zbytečných, samoúčelných umělých byrokratických překážek, obzvláště vidíme-li, kolik leckdy, mírně řečeno, méně důležitých záležitostí je v naší zemi financováno v nemalém objemu bez větších problémů), ale i jejich dosavadní viditelné výsledky představují fantastickou podívanou, bohatý materiál k historickému studiu a především pak potvrzení české teorie, podle níž byl Vimperk královským hradem ze XIII. století. Profesor Durdík jej neváhá označit dokonce za velmi významný královský hrad. Vykročme tedy konečně na malou procházku areálem současného zámku, kterou zakončíme ve slibovaném podzemí.

     

    Moci se přenést do oněch pradávných dob, v nichž dnešnímu zámku předcházel středověký hrad, jistě bychom především zákonitě zůstali v němém úžasu nad tím, jak bezmála exoticky na nás ty jinak důvěrně známé končiny působí a jak je najednou téměř vůbec nepoznáváme. Současně bychom pak s velkou pravděpodobností tváří v tvář hradním budovám obdivovali důmysl a um našich předků, a to zejména z hlediska stavební techniky, jejíž dobová úroveň jistě zdaleka neodpovídala našim současným možnostem a vymoženostem, a přesto tu vznikaly obdivuhodné stavby, naplňující potřeby a požadavky tehdejších lidí. Vimperský hrad byl svou původní rozlohou menší nežli pozdější zámek, jehož jižní křídlo má dodnes své základy přímo na někdejších středověkých hradbách. Prostorem, který dnes nazýváme druhým zámeckým nádvořím, kdysi rozloha původního hradu z východní strany končila, a jak odhalily vykopávky, nacházela se na něm vedle hradního paláce též velká obranná věž, tzv. bergfrit.

     

    Vimperský bergfrit náležel, jak ukazuje jeho odkrytý půdorys, k vzácnější čtverhranné variantě, neboť na našem území převažovala u tohoto typu hradních věží varianta okrouhlá. Nejednalo se tu o obytné, nýbrž bojové a částečně i skladovací prostory, povětšinou pak poslední útočiště obránců hradu v případě jeho úspěšného dobývání. Přízemní prostory proto neměly okna ani dveře, vstupovalo se do nich stropním otvorem ústícím do podlahy prvního patra a nejednou sloužily jako hladomorna. Těžko říci, zda se i na vimperském snímku právě díváme na odkryté dno hladomorny, ovšem v každém případě zřetelně vidíme část skalního masivu, na němž byl hrad založen, a současně si v rámci celkových prostorových dispozic hradu můžeme lehce odůvodnit dobovou logiku situování bergfritu právě sem – k severovýchodu. Tato jediná strana byla totiž z hlediska charakteru okolního terénu pro obránce nejzranitelnější, neboť obléhatelé tu mohli postupovat po rovině, ba dokonce i z mírného svahu. U vědomí tohoto stálého nebezpečí pak byla o dvě staletí později obranyschopnost hradu posílena o předsunutou dělostřeleckou baštu – známý Haselburg (viz též: http://obec.sumava.eu/index.php/vimperk/104-historie-obce/401-zahadny-haselburg-vcera-a-dnes ). Přesuňme se teď od základů dávného bergfritu do dosud stojícího donjonu, který dominuje jihozápadnímu pohledu na zámek.

     

    Z druhého patra Vlčkovy věže se nám otevírá další, tentokrát nejrozsáhlejší fantastický pohled do dávného středověku, zpřístupněný opět zásluhou archeologického výzkumu profesora Durdíka. Obzvláštní historickou lahůdkou je tu zejména kompletně odkryté středověké schodiště, jež ústí do průchodu ve vnějších hradbách nad strmým skalnatým srázem. Mnozí vimperští občané mají jistě dosud v paměti, jak uvedené místo vypadalo předtím, tedy v dobách, kdy část zámku sloužila městskému bytovému fondu. Zatravněná rovná plocha, rozdělená zídkami a ploty na užitkové zahrádkářské prostory zde byla z hlediska historické stylové čistoty doslova nevkusně zamořena novodobými nesourodými stavbami, z nichž mnohé sloužily svého času např. k chovu drobného zvířectva, ba i stříbrných lišek. To vše naštěstí vzalo v rámci archeologických prací zasvé, abychom dnes mohli krom jiného třeba zjistit, že naši dávní předkové nebyli zdaleka tak zpohodlnělí jako pozdější generace, o naší nemluvě. Skutečnost, že hrad stojí na nerovné členité skále a jeho nádvoří tudíž může být situováno do svažitého terénu, pro ně nepředstavovala zásadní, život ztěžující problém. Teprve éra zámků přinesla snahu vyrovnávat plochy nádvoří pomocí nejrozmanitějších zásypových materiálů.

     

    Při vykopávkách bylo nalezeno též nemalé množství keramických střepů, které bývají archeologům významným vodítkem při určování stáří zkoumaných výkopových vrstev – snímek z nich nabízí pro ilustraci jen pouhý zlomek. Je však načase zamířit do slíbeného podzemí.

     

    Točitým schodištěm jsme právě sestoupili z přízemí tzv. Kolovratského traktu do zámeckých sklepení.

     

    Jak již bylo řečeno, stavitelé příštího zámku využili ve vší úspornosti jako základového, resp. suterénního zdiva pro jižní křídlo původních hradeb. V rámci vyrovnání podlah sem pak zámecký personál průběžně vynášel a zasýpal i nejrozmanitější odpad včetně kuchyňského. O této prokazatelné skutečnosti vypovídají vedle tradičních keramických střepů a jiných předmětů též nálezy mnoha zvířecích kostí a zubů, pocházejících od domácího zvířectva i lesní lovné zvěře.

     

    Patří již k vlastnostem hradních a zámeckých sklepení, ba i nejrozmanitějších přírodních podzemních prostor, že se vyznačují zvláštní tajemnou, silně působivou atmosférou, která přímo vybízí k pátrání po tušených příbězích, o jakých byla řeč v samém úvodu, případně k jejich umělému spřádání či dotváření, není-li k dispozici dostatek reálných podkladů. Temnoty v hlubinách země jsou přece odjakživa jako stvořené k rozličným legendám - nejednou ke všemu balancujícím na hraně mezi světem smrtelníků a nadpřirozených sil, k rozpoutání lidských i nadpozemských vášní, jejichž následkem bloudíme tajemnými propletenci všech možných i nemožných osudů, nacházíme ukryté poklady v práchnivějících truhlách, nezřídka pak za doprovodu pohledů prázdných očních důlků nešťastníků, kteří tu za co možná záhadných okolností zemřeli ... Ano, lidská fantazie je bezbřehá a přiznejme si se shovívavým úsměvem, že bez ní by náš život, pokud by měl podléhat jen přísné racionalitě a každodenní uspěchané všední realitě, byl výrazně chudší. Nelze se tedy divit, že také Vimperkem odedávna kolovaly a dodnes kolují např. úvahy a zkazky o podzemních chodbách, jimiž by měl být zámek, resp. již středověký hrad spojen s městem. Často velmi dramatická a pohnutá historie zdejšího kraje by navíc zcela jistě existenci něčeho takového zcela seriózně, tedy bez nánosu jakýchkoli smyšlenek, plně odůvodňovala, takže výrazně posiluje věrohodnost zmíněných tvrzení. Odtud je pak již jen krůček k fantastickým představám, co vše by ony tajuplné prostory mohly podnes ukrývat a jaká pradávná svědectví v případě svého objevení vydat.

     

    Květen roku 2009 přinesl v tomto směru velmi vzrušující zážitek, když se následkem mírného snížení hliněné podlahy jednoho ze zámeckých sklepů naskytl v průběhu archeologického výzkumu všem přítomným tento pohled.

     

    Zatímco nemalá část laické veřejnosti žila nadějí, že byl právě konečně objeven vytoužený vstup do podzemí, odborníci se k takové myšlence stavěli od počátku skepticky. S velkým napětím tedy bylo očekáváno, jaké rozuzlení přinese další pokračování archeologických prací.

     

    V následujícím měsíci už bylo zřejmé, že domnělý vstup do podzemních chodeb je ve skutečnosti jen vrcholem jakéhosi čtverhranného zděného pilíře, aniž však bylo jasné, k čemu mohl v daných prostorách sloužit. Byl snad součástí původního hradu (nacházíme se totiž právě v těsné blízkosti někdejších zasypaných hradeb), nebo jde již o záležitost z období budování zámku, kdy snad došlo ke změně v plánu a rozestavěný pilíř zůstal nedokončen, následně pak bez užitku zasypán sklepní podlahou?

     

    Třebaže tu sice nedošlo k nejlákavějšímu z možných rozuzlení, které by jistě mělo všechny předpoklady stát se na dlouhou dobu vimperskou senzací číslo jedna, stále máme i tak co do činění s nemalou záhadou.

     

    Další výkopové práce totiž odhalily, že hranatý pilíř téměř na úrovni skalnatého podloží navazuje na okrouhlý základ, přičemž v okolí tohoto jsou patrné cihelné zbytky.

     

    Dokud se nepodaří získat potřebné finanční prostředky k tomu, aby tu archeologický výzkum mohl pokračovat a vnést do momentálního tajemství světlo, zůstáváme opět jen ve sféře domněnek. Jednou z nich by mohla být třeba nerozluštěná záhada dávné hradní studny. Je totiž, a to i na základě událostí ze současné doby, známo, že, ač by se to mohlo zdát nepravděpodobným, skalnatý ostroh, na němž se nachází zámek, je poměrně bohatý na spodní vody, které o sobě umějí dát vědět. Hrad tedy nemusel být nutně odkázán na pouhé zachytávání dešťové vody do nádrží a jiné zdroje. Není vyloučeno, že výzkumné práce byly zastaveny jen krůček od dalšího ze zajímavých objevů. Ale navraťme se k podzemním chodbám a pokusme se do veškerého lidového fantazírování vnést trochu logiky.

     

    Pohledem ze střechy někdejšího hotelu Habsburg (později Centrál) můžeme dokonale posoudit vzájemné výškové proporce zámku a města. Jak víme, jižním křídlem, na které se díváme, končily ve středověku vnější obrysy hradeb, na něž v dobách Kaplířů ze Sulevic navázaly hradby městského opevnění. Právě z něj se nám tu dále nabízí zachovaná východní gotická bašta, od níž hradby plynule pokračují z našeho pohledu doleva až k místu, kde stávala jedna z městských bran (zbořena koncem prvé půle XIX. století). Dva výrazné štíty s omítkou převážně opadanou až na cihelné zdivo nám tu oboustranně vymezují místo představující v Pivovarské ulici dnes již jen pomyslné rozhraní mezi středověkým a novodobým Vimperkem. Druhý konec dávného města je pak, nikoli již z tohoto snímku, dobře patrný v téže ulici nad budovou gymnázia směrem k nemocnici. Pokud by měly být v daném, převážně skalnatém terénu budovány, či řekněme přímo lámány chodby z hradu směrem do města, musely by v jejich převážné části být s ohledem na prudký sklon skalního masivu tesány rovnou schody, jinak by se totiž cesta dolů stala obdobou jízdy po skluzavce, ne-li místy rovnou pádem do propasti, zatímco vzhůru by naopak byla prakticky nemožnou. Představme si takovou práci za použití dnešní moderní techniky a porovnejme ji s tím, co měl k dispozici středověký člověk. Může být samozřejmě namítnuto, že času i lidské pracovní síly byl relativně dostatek a tímtéž způsobem, tedy mlátkem (kladivem) a želízkem (sekáčem neboli „majzlíkem") se koneckonců dobývaly z podzemních skal v dané době i veškeré rudy nebo drahé kovy. Lidé pak byli dozajista zvyklí na tvrdou dřinu. I vytěžený materiál by bylo kde bohatě upotřebit, však jen stavební práce na hradě spolykaly kamene až dost.

     

    Argumentů i protiargumentů by se jistě našlo mnohem více. Samostatnou otázkou je za daných okolností koneckonců i způsob utajení prací takového rozsahu s ohledem na potřebné množství dělníků – nebylo přece jistě žádoucí, aby se o chodbách dověděl kdekdo, a víme své o lidské mlčenlivosti. Je tu však především jeden velmi zákeřný protivník – voda, a to nejen ta, na niž se mohlo narazit v samotných skalách, nýbrž potok, jejž dnes známe jako Křesánovský (zatímco ve středověku byl nazýván Pstruhovým a později pro své ničivé schopnosti německou částí obyvatelstva Mörderbach neboli Vražedný potok). Podzemní chodba v uvažovaném pojetí (tj. ve skutečnosti poměrně strmé schodiště v hloubi zámecké skály) by tím pádem musela končit kdesi na okraji města pod hradem (např. ve sklepě některého z městských domů), aby se neproťala s potokem, který by ji spolehlivě na známém fyzikálním principu spojených nádob v nejhlubším místě trvale zaplavil a prakticky s největší pravděpodobností dále zneprůchodnil (ani případná utopická představa, že by snad středověcí lamači potok podkutali, neobstojí – voda by vždy nakonec zvítězila). Pak se ovšem ptejme, k čemu by v dobách ohrožení, pro jejichž případy by ji především mělo smysl budovat, chodba vlastně sloužila, vezmeme-li v úvahu, že nepřítel zpravidla v prvé řadě drancoval město, aby se v něm na úkor ubohých obyvatel náležitě zásobil. Úvaha o tom, že hrad či zámek byl pod zemí propojen s městem, se tedy rozpadá jako domek z karet, neboť postrádá zásadní logiku. Poslání podzemních chodeb spočívalo hlavně v možnosti přísunu zásob obráncům během obléhání, úniku z dobytého hradu a případně i krátkodobého ukrytí prchajících (pomineme-li všelijaká další možná využití, jaká bychom ovšem ponechali spíše často přebujelé fantazii tvůrců romantické literatury). Ve všech jmenovaných případech bylo základní nutností vyústění chodby co možná nejdále za předpokládanými zády obléhajícího vojska, a to ke všemu na obtížně odhalitelném, dobře zamaskovaném místě, aby se tudy nedostal do hradu právě nepřítel. Kdo tedy chce rozluštit romantickou záhadu vimperských podzemních chodeb, měl by téměř s jistotou napřít své pátrání jiným směrem.

     

    Zámek nicméně dodnes skutečně ukrývá podzemní prostory, které se rozkládají až za hranice jeho půdorysu. Mnohý z řidičů, které sem zavede cesta, by se možná nemálo podivil, kdyby tušil, že v hloubi pod vozovkou, jíž právě projíždí, se nachází rozsáhlé temné sklepení, pamatující epochu baroka. Ale to už je trochu jiná kapitola z vimperské zámecké historie, neboť pojednává o dobách, v nichž někdejší sláva středověkých hradů dávno vyhasla.

     

    Pohledem do míst, kam návštěvníkova noha nevkročí, zakončíme naši třetí, jistě nikoli poslední společnou cestu za tajemstvími vimperského zámku.

     

    . . .

     

     

    Když jsem, milí čtenáři, dokončil tento článek do výsledné podoby k zveřejnění, netušil jsem, že jen o necelý týden později k němu budu dopisovat přesmutný epilog ... dne 20. září 2012 pan profesor Tomáš Durdík, jemuž vimperský zámek vděčí za významné objevy vnášející mnoho světla do neprobádaných míst zdejší historie, v pouhých jednašedesáti letech nečekaně zemřel.

     

    Jan Tláskal

     

    Temnoty v hlubinách země jsou přece jako stvořené k rozličným legendám – nejednou ke všemu balancujícím na hraně mezi světem smrtelníků a nadpřirozených sil, k rozpoutání lidských i nadpozemských vášní, jejichž následkem bloudíme tajemnými propletenci všech možných osudů, nacházíme ukryté poklady v práchnivějících truhlách, nezřídka doprovázené pohledy prázdných očních důlků nešťastníků, kteří tu za záhadných okolností zemřeli … ano, lidská fantazie je bezbřehá a přiznejme si se shovívavým úsměvem, že bez ní by život, podléhající jen přísné racionalitě a každodenní všední realitě, byl výrazně chudší.

    Sdílet