Šumava |  Sušice |  Čkyně |  Prachatice |  Kvildsko |  Vimperk |  Volary Webkamery:  Šumava |  HumlNET |  ČHMÚ Počasí |  Ubytování Šumava Vyhledávání

Důležité kontakty

Informace o využívání

  • Štábní kapitán Jaroslav Špidra


    js1Milí čtenáři,
    kdykoli naše kroky vedou od křižovatky nad supermarketem Lidl směrem k vlakovému nádraží a dále kolem bývalých kasáren a mnoha jiných známých objektů třeba až na samou hranici našeho města, pak kráčíme jednou z nejdelších vimperských ulic - Špidrovou. Člověk, jehož jméno nese, se stal předmětem čtenářského dotazu pod dubnovým článkem o Karlu Weisovi (viz http://obec.sumava.eu/index.php/vimperk/104-historie-obce/377-karel-weis). Tehdy jsem mohl odpovědět pouze na základě několika sporadických vědomostí, ale osobnost štábního kapitána Jaroslava Špidry, o něhož se tu jedná, mi tím okamžikem, jak se říká, nedala spát. Dostupných regionálních pramenů, na jejichž základě by bylo možno podrobněji zmapovat vimperské působení zmíněného důstojníka, se, bohužel, až na jeden jediný nedostává, není však vyloučeno, že např. obrazový materiál by možná byl k nalezení v leckterých soukromých fotoalbech z minulosti, jen o nich vědět. Tím větší poděkování náleží pracovníkům Vojenského ústředního archivu Praha a dále především spisovateli Radanu Láškovi, který mi poskytl vzácný kapitánův portrétní snímek ze své publikace „Opevnění z roku 1938 - Postavení Vltava" a dal svolení k jeho zveřejnění na stránkách vimperk.eu. Jeho zásluhou tak naše dnešní společná výprava proti proudu času může proběhnout za současného pohlédnutí do tváře osobnosti, na niž by určitě nemělo být v kontextu nejen vimperské historie zapomenuto.
           

    Jaroslav Špidra se narodil 3. srpna roku 1898 v Praze. Dnes už asi nezjistíme, zda od klukovských let snil o vojenské kariéře, ale každopádně víme, že mu dle všeho byla souzena a započala 27. dubnem roku 1916, kdy byl – dvanáct dní před maturitou na pražské vyšší reálce – odveden jako tzv. jednoroční dobrovolník c.k. rakousko uherské armády. Mnohým se možná toto zvláštní označení vybaví v souvislosti s Haškovým Švejkem, kde mezi dalšími postavami vystupuje i jednoroční dobrovolník Marek. Řekněme si tedy na vysvětlenou, že takto se nazývali odvedenci z řad studentů středních a vyšších škol, kteří získávali úlevu v podobě jednoleté vojenské služby. V případě Jaroslava Špidry a jeho vrstevníků ovšem o takto zkrácené vojně nemohlo být řeči, neboť svět se již druhým rokem nacházel ve víru válečného konfliktu, o němž navíc tehdy ještě nikdo netušil, že v historii ponese číslo jedna a v rámci první poloviny téhož století bude následován druhým, ještě strašnějším.

     

    Prakticky ze školních lavic – již za dva dny po úspěšně složené maturitě, 11. května 1916, odjíždí jednoroční dobrovolník Špidra s 8. pražským střeleckým plukem do Salzburgu a odtud po pětiměsíčním výcviku rovnou do pole – na ruskou frontu. Nejdramatičtější válečné okamžiky však pro něho nastaly o rok později na italské frontě, jmenovitě uprostřed vleklé a úporné zákopové války na řece Soče. 8. pražský střelecký pluk tu byl nasazen do již jedenácté, tedy předposlední bitvy v pořadí, v níž se jinak dosud vesměs neúspěšným Italům podařilo proniknout až 5 km do hloubky rakousko uherské obrany a zmíněná jednotka podle svědectví pamětníků víceméně přestala existovat. Tehdy čerstvě devatenáctiletý velitel střeleckého družstva Jaroslav Špidra zde byl dne 20. srpna 1917 zajat, což mu ve válečném pekle zachránilo život. 4. března následujícího roku pak vstoupil do Československých legií v Itálii, konkrétně do 35. pěšího pluku, s nímž se opět vrátil na bojiště a zúčastnil se, tentokrát coby spojenec Italů, proslulé bitvy na Piavě. Není bez zajímavosti, že tamtéž na stejné straně fronty bojoval a byl zraněn i pozdější slavný americký spisovatel Ernest Hemingway.

     

    Po půlroce legionářských bojů byl Jaroslav Špidra odeslán do vojenské školy „Scuola militare" v Modeně, kde ho zastihl konec války. Na základě absolvování zmíněné školy následovalo povýšení do hodnosti podporučíka a v lednu roku 1919 pak návrat do rodné země, již před necelými třemi lety opouštěl jako součást rakousko uherské monarchie a teď znovu spatřil coby samostatnou Československou republiku. I zde ho však okamžitě očekávaly bojové akce. V rámci obrany nedotknutelnosti hranic mladého státu se podporučík Špidra zúčastnil napřed tažení proti Polákům na Těšínsku a poté, již jako poručík, květnových bojů proti maďarské bolševické armádě na Slovensku, v obou případech pod vrchním velením legendárního generála Josefa Šnejdárka. Nebylo mu však dáno aktivně zasáhnout do závěrečné fáze slovenských válečných operací, neboť v červnu roku 1919 musel být hospitalizován v olomoucké a následně pražské karlínské nemocnici, aby se zde léčil z malárie, kterou si přivezl z ciziny. Legionářskou etapu svého života završil jako zpravodajský důstojník 39. pěšího pluku ke dni 31. října 1920.

     

    Vidíme tedy, že ve svých dvaadvaceti letech měl poručík Špidra za sebou velmi tvrdou školu vojenského života v podobě mnoha dramatických válečných zážitků, z nichž si odnesl i vyznamenání: Československou revoluční medaili a italské „Fatiche di guerra" , odznak za válečné úsilí. Současně si dokonale osvojil italštinu, jež se vedle francouzštiny a němčiny stala třetí cizí řečí, kterou ovládal.

     

    Rok 1920 přinesl krom jiného postupné sloučení domácích ozbrojených sil se zahraničními legiemi v unifikovanou československou armádu, jejímž příslušníkem se stal ke dni 1. listopadu i Jaroslav Špidra, povýšený tím okamžikem do hodnosti nadporučíka. V následujících necelých pěti letech pak sloužil v Plzni, odkud byl k 1. červenci 1925, již jako kapitán, převelen do Vimperka, a to ve funkci velitele technické roty hraničářského praporu 4 . Naše město se mu stalo nejdelším služebním působištěm, neboť ve zdejších kasárnách, která se, dnes již nesloužící vojenským účelům, nacházejí právě v ulici nesoucí jeho jméno, strávil plných jedenáct let. Během nich byl pouze dvakrát, konkrétně v letech 1930 a 1936, krátkodobě odvelen do Prahy. S Vimperkem, v němž se dočkal roku 1929 svého posledního povýšení v životě – do hodnosti štábního kapitána – se definitivně rozloučil 16. září roku 1936 a následujícího dne nastoupil coby velitel roty hraničářského praporu 4 v Písku.
     
     
     
     
     
    Kromě velitelských funkcí (vedle technické roty krátce velel i poddůstojnické škole) působil škpt. Špidra ve Vimperku též jako jednatel místní odbočky Svazu čs. důstojnictva, o čemž svědčí vzácná, pplk. Suchardou a jím podepsaná archiválie – dopis datovaný dnem 5. prosince 1932, jímž zmíněná odbočka zve vimperskou městskou radu ke spolupráci na založení „místního výboru Obrany obyvatelstva proti chemicko leteckým útokům v příští válce". Dále se tu vysvětluje, že: „Úkolem místního výboru Obrany obyvatelstva jest hlavně: 1./ seznámení obyvatelstva jednak s nebezpečím plynových útoků, jednak s prostředky, kterými lze takovému nebezpečí čeliti, 2./ vypracování a provedení místních plánů obrany proti létadlům a plynům, pokud se týká služby bezpečnostní, požární a samaritské." Stojí za povšimnutí, že nebylo použito formulace „v příští možné válce", nýbrž rovnou „v příští válce", jako kdyby se s dalším válečným konfliktem již v roce 1932 najisto počítalo. Dnes víme, že tu byl velmi pádný důvod k takové prozíravosti – v sousedním Německu působila již delší dobu coby nejsilnější politická strana NSDAP, která se o pouhý rok později, kdy se její vůdce Adolf Hitler stal kancléřem, chopila absolutní moci. Co z jejího neskrývaně šovinistického a rasistického programu postupně vzešlo prakticky pro celý svět, je z dějin dostatečně známo.
     
    Odhodlání malého československého státu k obraně svého území se projevilo mimo jiné výstavbou důmyslného systému pohraničních opevnění v kombinaci s ústupovými liniemi pro případ, že by se nepříteli podařilo prorazit do vnitrozemí. V kritickém roce 1938 tak nacházíme škpt. Špidru, nakrátko ještě mezitím převeleného z Písku do Velhartic, ve funkci velitele Vojenského stavebního dozoru na dvou úsecích budovaných v rámci vltavské ústupové linie – zvíkovském a o něco později též žďákovském. Jeho nesporný vlastenecký duch se tu mimo jiné projevil i skutečností, že v okamžiku, kdy stavební firma nebyla schopna vyplácet dělníkům mzdu, neváhal přispět k pokrytí zálohy vedle erárních peněz i svými vlastními finančními prostředky. Určitě není těžké představit si pocity, jaké musel zažívat poté, co zásluhou zprvu liknavé a později přímo zrádné politiky západních evropských velmocí byla naše země v Mnichově obětována domnělému míru a československá armáda donucena bez boje složit zbraně. Nastalo jedno z nejtemnějších období našeho národa – nacistická okupace, oficiálně zvaná protektorátem.
     

    Roku 1939 byl škpt. Špidra spolu s mnoha dalšími důstojníky postaven mimo aktivní službu a nastoupil jako civilní pracovník do Okresního úřadu v Písku, kde byla poslední adresou v jeho životě Ningrova ulice č.159 (na snímku dům vlevo s balkony).

     

     

    Vlastenecká hrdost mu však nedovolila smířit se s ponížením, jakého se vinou mnichovské dohody českému národu a jeho armádě dostalo, proto není divu, že se záhy zapojil do odbojové činnosti proti nacistickým okupantům. Účastnil se tajných schůzek bývalých důstojníků písecké posádky, na nichž se mj. předávaly zprávy zakázaných rozhlasových stanic o vývoji na frontách, rozšiřovaly ilegálně vydávané letáky a noviny a zrály tu též myšlenky na případné ozbrojené povstání, až by k němu nadešel příhodný čas. K tomu účelu byly shromažďovány a v okolních píseckých lesích zakopávány střelné zbraně. Zmíněná odbojová organizace náležela ke skupině generála Bartoše. Bohužel ne všechna česká srdce tloukla svorně pro myšlenku boje za znovunabytí svobody. Vedle statečných a věrných se objevili i mnozí zrádci a kolaboranti, jejichž přičiněním se nejedna odbojová síť vbrzku dostala do spárů obávaného gestapa, které navíc mělo zejména prvorepublikové důstojníky již od samého obsazení naší země v zorném úhlu svého zájmu. Situace se pak vyostřila rokem 1942, v němž prostřednictvím parašutistů vyslaných londýnským odbojem ukázal český národ světu, že přes všechna příkoří dokáže zvednout hlavu a atentátem na zastupujícího říšského protektora Heydricha nacistickou bestii citelně zasáhnout. Její odpovědí byl bezpříkladný teror, známý jako heydrichiáda. Nejtragičtější kapitolou je zde bezpochyb známý osud Lidic a Ležáků, ovšem česká krev byla surově a nevinně prolévána i na mnoha dalších místech, jižní Čechy nevyjímaje. Dodnes člověka jímá hrůza nad zrůdností nacistické vraždící mašinérie, jakož i příslovečnou německou pečlivostí, s níž byly mnohé zločiny svými původci podrobně dokumentovány, a to vedle písemné i fotografickou cestou. Je historicky prokázáno, že zde z rozkazu nejvyšších míst měla být tímto způsobem vytvořena jakási „metodika" co nejefektivnějšího masového zabíjení lidí, neboť postup v Lidicích se nezdál dostatečně uspokojivým (!!!) . Paradoxně však právě díky tomu můžeme sledovat pohnuté osudy škpt. Špidry až do samého konce.

     

    Po zatčení gestapem 4. června 1942 (tj. v den, kdy Heydrich zemřel na následky zranění při květnovém atentátu) byl spolu s dalšími demobilizovanými píseckými důstojníky odvezen do Klatov a zde uvězněn. Nalezené protokoly vydávají svědectví o tom, že ani po brutálním gestapáckém mučení při výsleších nikdo nic nevyzradil, důstojníci se naopak snažili vzájemně krýt. Na adresu škpt. Špidry např. zazněla z úst jednoho vyslýchaného zajímavá charakteristika: prý se spolu nestýkali, neboť štábní kapitán svou uzavřeností budil dojem povýšence a již na vojně zásluhou toho nesl přezdívku „baron Špidra". Jakákoli statečnost a vzájemná solidarita zde však nebyla nic platná, neboť o osudu všech zatčených bylo dávno předem rozhodnuto. K rozsudku smrti, který stanný soud v Praze doručoval gestapu bez jakéhokoli procesu či vůbec kontaktu s odsouzenými běžně telegraficky, a to navíc nezřídka s příkazem okamžitého vykonání, postačovaly dvě odůvodňující formulace: schvalování atentátu na Heydricha nebo tzv. „destruktivní chování" - tedy zcela obecný pojem, jaký by za normálních okolností bez podrobného objasnění své podstaty před žádnou justicí na světě neobstál. Dokázat obviněným jedno či druhé, pokud se nezdařilo vynutit „přiznání" mučením při výslechu, nebylo ostatně považováno za nutné. Šlo jen o to, jak navenek rádoby justiční formou podložit ve skutečnosti prostý zločin vraždy, oficiálně nazývané trestem smrti.

     

    Jak již bylo řečeno, zvláštní souhrou náhod se z posledního dne života škpt. Špidry a dalších šesti zatčených píseckých důstojníků dochovala přesná dokumentace. Po válce byla nalezena série fotografií pořízených klatovským gestapem dne 22. června 1942 a zobrazujících válečný zločin – popravu civilního obyvatelstva vojskem. Identifikací místa – střelnice v tzv. Spáleném lese v Lubech u Klatov – a konfrontací s archivem K. H. Franka bylo prokázáno, že záběry jsou otřesnou ilustrací následující zprávy:
     
     
    Další podrobnosti pak přinesly protokoly z poválečných výslechů dopadených příslušníků klatovského gestapa. Dozvídáme se z nich, že popravčí četa byla dvojnásobného počtu nežli zavražděné oběti. Ty byly k sobě svázány po dvou za jednu ruku a současně jim byly zavázány oči bílým plátnem. Na každou osobu mířili dva střelci – jeden na hlavu, druhý na srdce ...
     
     
    V první pětici ležících zavražděných tak můžeme přesně identifikovat škpt. Špidru (označen šipkou), svázaného pravou rukou se škpt. Štamprechem (zpráva gestapa chybně uvádí jeho příjmení jako Stamprecht), který v okamžiku smrti přepadl přes jeho tělo.
     
     
     
    Na svůj poslední okamžik čeká druhá pětice „odsouzených". Naprostá, pro gestapo příznačná otrlost a bezcitnost fotografa ochotného pořídit tyto „metodické" záběry je věčným varováním před tím, v co se může proměnit a kam až klesnout lidská bytost.
     
     
    Zbývá už jen dodat, že těla zavražděných obětí nacistické zvůle byla spálena v plzeňském krematoriu a popel následně vsypán do jámy (některé prameny uvádějí, že pouze rozsypán po trávníku) na zahradě vily, v níž sídlilo klatovské gestapo. V současnosti sídlí v téže budově v ulici Národních mučedníků mateřská škola.
     
     
    Do zahrady byla v roce 1999 umístěna plastika s názvem Kamenné zrcadlo, dílo sochaře Václava Fialy, jako věčná připomínka oněch tragických událostí.
     
     
    Kruh z leštěného mramoru obsahuje nápis: "OLOUPENÝM O ŽIVOT I O SMRT - PADLÝM A OBĚTEM TOHOTO MÍSTA - BUDEME VĚČNĚ VÁM SPLÁCETI DLUH" .
     
     
     
    Tam se tedy podnes nachází mezi jinými i místo posledního odpočinku Jaroslava Špidry, člověka, který od studentského věku prošel peklem první světové války, jako legionář se spolupodílel na budování první československé armády a současně bojoval za územní neporušenost mladého československého státu, za jehož ztracenou svobodu později, v dobách nejtemnějších, položil krátce před dovršením čtyřiačtyřiceti let věku svůj život.
     
     
     
     
     
     
    Na místě hrdinské smrti statečných vlastenců ve Spáleném lese v Lubech u Klatov se dnes nachází tento památník.
     
    Ještě v roce, v němž skončil nejkrvavější válečný konflikt světových dějin, byl škpt. Špidra in memoriam vyznamenán Československým válečným křížem 1939, který převzala jeho vdova Vlasta Špidrová. V příštích dvou letech pak postupně následovalo dvojí povýšení in memoriam: roku 1946 do hodnosti majora se zpětnou účinností ke dni 28. října 1938 a roku 1947 do hodnosti podplukovníka s účinností k 1. květnu 1942.
     
     
    Zatímco Vimperk uctil památku statečného důstojníka pojmenováním jedné z ulic podle něho, Písečtí mu věnovali vzpomínku na pamětní desce v budově městského (bývalého okresního) úřadu v Budovcově ulici, kde až do svého zatčení pracoval.
     
     
    Jan Tláskal
     
     
     
     
     

     

    Sdílet