Šumava |  Sušice |  Čkyně |  Prachatice |  Kvildsko |  Vimperk |  Volary Webkamery:  Šumava |  HumlNET |  ČHMÚ Počasí |  Ubytování Šumava Vyhledávání

Důležité kontakty

Informace o využívání

  • Po stopách tajemství vimperského zámku


    dz-mal0„Každý starý zámek nebo hrad,
    jak račte znát, má strašidel jak máku.
    A ta večer, když jde všechno spát,
    začnou si hrát a dávat do zobáku ... "
     

    Tuhle kdysi slavnou a oblíbenou písničku s názvem Bílá paní, pocházející z repertoáru prvorepublikového „Pěveckého sdružení učitelů kocourkovských", už dnes s velkou pravděpodobností nikdo krom zapálených milovníků starých dob nezná. Zmíněný spolek nadšeně zpívajících pánů, kteří ve vší předstírané serióznosti dokázali i věci smrtelně vážné obrátit v legraci a parodii, však můžeme dodnes vidět i slyšet jako partnery Vlasty Buriana ve známé veselohře Katakomby, spadající do kategorie filmů pro pamětníky. Tam se ovšem zrovna o zámeckých strašidlech nezpívá a ani já vás, milí čtenáři, třebaže jsem malý úryvek ze vzpomenuté písničky zvolil za jakési motto naší dnešní společné procházky vimperským zámkem, nehodlám častovat příběhy o nebohé paní Perchtě z Rožmberka (která ostatně v roli bílé paní není zdaleka sama, nýbrž má v Evropě řadu kolegyní), bezhlavých rytířích, zazděných jeptiškách a dalších nejrozmanitějších bytostech z nadpřirozeného světa. Přesto se s jedním strašidlem, a to zcela současným, které si tu skutečně „dává do zobáku", jen co je pravda, setkáme a zjistíme, že všichni výše jmenovaní jsou vedle něho neškodnými, milými a ve své podstatě vlastně zábavnými tvory. Krom toho pak přece jen nebudete ošizeni ani o malý kousek tajemna, jímž jsou obestřena místa, do nichž vás při běžné návštěvě zámku průvodci nezavedou. Dopředu mohu prozradit, že společně nahlédneme pod pokličku jedné z mnoha místních historických záhad, které čekají v mezích možností, a to, bohužel, zejména finančních, na své rozluštění.

     

    Dříve, nežli projdeme zámeckou branou na první nádvoří, se ale zastavíme na protějším kopci, odkud máme zámek jako na dlani, podobně jako jej viděl roku 1686 Jindřich de Verle, barokní malíř ve službách rodu Eggenberků. Právě jeho zásluhou dnes můžeme pohlédnout na Vimperk, jak vypadal před více než třemi stovkami let. Milovníkům vimperské historie jistě není třeba připomínat, že velký obraz, o němž je tu řeč, najdeme v zámecké kapli sv. Josefa, dnes součásti muzea, v níž je umístěna expozice sklářství. Snad jen pro úplnost dodám, že vzácná malba není majetkem Vimperka, nýbrž sem byla pouze dlouhodobě zapůjčena z českokrumlovského zámku.
     
     
     
     
    Protože cílem naší společné výpravy bude tzv. dolní zámek, pořídil jsem z obrazu pouze malý, našemu účelu postačující výřez. Vedle hlavní stavby na něm vidíme i část novodobými domky dosud neobklíčeného Haselburgu (o něm podrobněji zde: http://obec.sumava.eu/index.php/vimperk/104-historie-obce/401-zahadny-haselburg-vcera-a-dnes), dále zámecké arkády v prakticky téže podobě, jak je známe dnes, a naší pozornosti jistě neunikne ani skutečnost, že brána, jíž v současnosti vstupujeme do areálu zámku, byla kdysi v pořadí druhou. Na obraze je patrná světlejší hradební zeď navazující na budovu, v níž dnes sídlí svaz chovatelů. Malíř se, jak jeho dílo dále prozrazuje, zasloužil též o to, že poměrně přesně víme, jak se která část města i zámku v jeho době nazývala – stačí jen rozluštit německé nápisy, jimiž umělec svou malbu místy opatřil.

     

    Chceme-li konfrontovat historii se současností, nezbývá než k tomu zvolit roční období, v němž dnešní vzrostlé stromy odpočívají neobaleny bohatou zelení. Třebaže v onom zde vybraném zimním dni nestojíme na přesně tomtéž místě jako kdysi dávný malíř, můžeme i tak vzájemně porovnat některé detaily budovy dolního zámku – např. počet oken, případně i komínů na jeho jižní i východní straně. Snadno zjistíme, že v pozdějších dobách po namalování obrazu došlo k odstranění jakési vystupující věžičky uprostřed jižní stěny zámku (zmíněné místo je vedle dalších předmětem archeologického zkoumání), zatímco z východní strany byl pro změnu celý objekt rozšířen. Ale dost vnějšího obhlížení, nadešel čas vstoupit dovnitř.

     

    Jak už bylo naznačeno, porušíme zaběhlou tradici zámeckých prohlídek a vkročíme rovnou tam, kde se jinak v duchu známé zásady toho nejlepšího končívá. Jedním z největších magnetů vimperského zámku, díky jimž byl též prohlášen národní kulturní památkou, jsou jistě relativně nedávno objevené malované renesanční trámové stropy. Ohromený návštěvník se k nim dostane poté, co vystoupil na připravené štafle, aby po prvním pohledu odspoda detailně nahlédl do výřezu v mladším stropě barokním. Skutečnost, že původní rozlehlý sál byl rozdělen na menší místnosti a tyto dostaly nové, nižší stropy, mají na svědomí Schwarzenberkové (podrobněji zde: http://obec.sumava.eu/index.php/vimperk/104-historie-obce/378-natrikrat-pohrbeny-vevoda ).

     

    Pro lepší představu, jak mohla ona krása vypadat v dobách svého zrodu, pak slouží sada vystavených počítačových vizualizací, k nimž průvodce zpravidla připojí další ohromující informaci, že se totiž dle všeho jednalo o největší malovaný renesanční sál nejen v Čechách, ale přímo ve střední Evropě. Mohl by se jím stát opět … zatím nejsou peníze. Pozvolna nadchází okamžik seznámení se slíbeným zámeckým strašidlem …

     

    Nemusíme vyčkávat „hodiny duchů“, neboť tohle strašidlo – dřevomorka domácí – bohužel nezná odpočinek a řádí bez ustání, pokud se jí člověk rázně nepostaví. A není to rozhodně snadný boj. Tenhle výstavní exemplář, který, jak vidno, nepohrdl ani natřenými dveřními zárubněmi, sice již byl společně s jinými odstraněn (snímek pochází z loňského roku), ale má tu stále spousty dalších sourozenců, o čemž svědčí mimo jiné i čerstvý smutný záběr z letošního 8. července - http://vimperk.eu/index.php/vimperk/3313 . Není pochyb o tom, že zlikvidovat sebesilnější trámy a s nimi pak postupně i strop je pro tuhle dřevokaznou houbu v součinnosti s vlhkostí naprostou hračkou.

     

    Malované dřevěné stropy se však v rámci dolního zámku nenacházejí jen ve slavném sále, nýbrž prakticky v celém jižním křídle. Zdá se, že záleželo na způsobu provedení novějších stropů. Všude tam, kde byl zachován větší vzájemný odstup, jeví barvy známky tím lepší zachovalosti – nejživější jsou právě v někdejším sále, který působí i po čtyřech stovkách let dojmem zcela čerstvého malování.

     

    Jakmile však byl nový strop přibit rovnou na původní trámy bez větší vzduchové mezery, doznaly barvy značného vyblednutí či celkového ztmavnutí, jaké je patrné i na podobných, byť za starší označovaných stropních malbách v horním zámku. S velkou pravděpodobností tu svou negativní roli sehrál intenzivnější kontakt maleb se vzdušnou vlhkostí následkem horší větratelnosti. Mimo to ovšem současně dozajista záleží na použité technologii, jakož i na typu a kvalitě dobových barev, která, jak se zdá, nemusela nutně být v každé místnosti táž. Spolehlivým vodítkem tu může být jedině důkladný rozbor.

     

    Je však na čase vstoupit do světa skutečných zámeckých záhad. Právě se nacházíme v jedné z místností, jejichž barokní strop je na rozdíl od jiných zaklenut.

     

    Z většího detailu klenby vyčteme stopy po archeologických sondách, odhalujících mj. i část původní výmalby. Z historických pramenů je známo, že Schwarzenberkové na výzdobě nově vzniklých místností rozhodně nešetřili a vybírali si k tomu i renomované dobové umělce. Dokonce se přesně připomíná, že rakouský malíř Josef Orient (jehož obrazy jsou dodnes předmětem aukcí, na nichž jsou značně ceněny) obdržel roku 1741 za výzdobu těchto prostor 290 zlatých a 30 krejcarů. Pohlédněme však nad tento strop, tedy navraťme se o více než sto let od schwarzenberské přestavby nazpět …

     

    Také zde nacházíme skryté malované renesanční stropní trámy, a to s jiným vzorem nežli v sále. Vrchní strop je pak proveden ze zcela obyčejných hrubých prken coby náhrady původních malovaných kazet. Ty, bohužel, zjevně vzaly zasvé v zájmu volného přístupu zedníků shora k cihelné klenbě, která, jak víme, pochází z dob schwarzenberských. Zde si tedy barokní stavební úprava vybrala velmi krutou daň, ale přece jen tu zůstalo cosi úžasného ... Otočme se doleva, …

     

    … kde nás okamžitě upoutá zbytek kdysi jistě rozsáhlejší nástěnné malby. Ocitáme se uprostřed loveckého výjevu. Za stromem ukrytý muž míří na běžícího jelena, …

     

    … jehož mu štve do rány lovecký pes …

     

    … a za ním dva nadháněči. Úsměvnou se jeví skutečnost, že obě postavy jako by nám ukazoval svými konci odřezek „husího krku“ - pozůstatek minulého století, kdy tudy byla vedena elektřina na půdu. Je příznačné, že řemeslníky naprosto nezajímalo, v blízkosti jaké vzácnosti se pohybují, zato po sobě zanechali příslovečný nepořádek … Dole násilně ukončená malba ovšem padá na hlavy schwarzenberských zedníků, kteří tu v rámci nově vznikající klenby zjevně odsekali původní omítku. Jedině pečlivé sondy by opět odhalily, zda byla práce renesančních umělců zlikvidována v celém rozsahu až dolů.

     

    Nabízí se tu hypotéza, že se možná nacházíme v prostorách nějakého renesančního loveckého salonku, který sousedil se sálem. Vzhledem k tomu, že tento zabíral celou šíři budovy, tedy i prostory dnešní chodby, bylo nějaké vstupní předsálí jistě žádoucí, a to včetně náležité podobně reprezentativní výzdoby. Současně ovšem vede k zamyšlení vzhled vlastní malby, která nenese stopy obzvláštní propracovanosti, na jakou býváme zvyklí na jiných zámcích, spíše jde o svérázně zjednodušené provedení – byla jeho příčinou finanční stránka, či se prostě jedná o umělcův rukopis? Je rovněž zapotřebí brát v potaz, že to, co právě vidíme z blízkosti, kterou nám umožňuje odkrytá podlaha v půdním prostoru, se kdysi z pohledu návštěvníka dané místnosti vlastně nacházelo vysoko pod samým stropem, kde podrobnější divácké zkoumání nepřipadalo v úvahu, takže malíř nepokládal za nutné zacházet do přílišných detailů … Materiálu k přemýšlení je tu stále dost, jenomže jsme se právě otočili nalevo od lovecké scény, kde se objevuje zcela jiná, dle všeho důležitější postava … podívejme se na ni blíže …

     

    Právě, milí čtenáři, společně stojíme takřka tváří v tvář velké historické záhadě. Nahý muž se snopem květinami protkaného obilí v levé ruce, menším svazkem klasů v pravé a jakousi zvláštní kyticí ve vlasech shlíží uprostřed rozevřené oblačné opony kamsi dolů mezi smrtelníky v místnosti. Na tom všem by nebylo nic divného, nebýt mnoha dalších otázek, mezi nimiž se např. ta, zda vše maloval jeden a týž umělec, jeví celkem podružnou. Vyjdeme-li ze skutečnosti, že se jedná o renesanční malbu, přičemž sama renesance představovala znovuzrození antických ideálů a námětů, máme tu co do činění s jakousi božskou bytostí. Jenže obilí je v takovém případě atributem bohyně úrody, tedy bytosti ženské, která se v mytologii antických Řeků jmenovala Deméter, zatímco u Římanů Ceres. Zde ovšem figuruje muž – byl tu tedy zcela cílený záměr nadřadit aktuální požadavek dávné tradici, resp. spojit obojí v jakýsi kompromisní výsledný celek. Je nicméně možno namítnout, že snad šlo jen o obecnou alegorii daného ročního období a potažmo i hojnosti: úroda je zdárně sklizena, navazuje doba lovů (která ostatně v dávných dobách nemusela nutně připadat jen na podzim či již sklonek léta), jedná se tedy jen o jakousi alegorickou, nicméně s ohledem na celkovou scénu nadpřirozenou, božskou bytost. Ani toto vysvětlení však zdaleka neznamená konec otázkám (zachoval se nám tu pouhý fragment, na jehož základě se můžeme jen domýšlet, jaké náměty, motivy a další postavy asi mohly obsahovat zbylé stěny místnosti), naopak směřuje k té nejzáhadnější, pro niž ale pohlédněme detailněji do mužovy tváře …

     

    Kdyby byla umělci předobrazem v plném rozsahu antická vize, s velkou pravděpodobností by namaloval zidealizovaného krasavce – zde se ale v uvedeném duchu snažil pouze o propracované atletické tělo (byť mu z anatomického hlediska nevychází po stránce svalů zcela realisticky a rovněž partie krku se jeví na první pohled svým protažením i ohnutím poněkud nepřirozenou), jemuž nasadil obličej, který opravňuje k domněnce, že jde o konkrétní portrét historické osobnosti. Nebývalo ničím zvláštním, že se příslušníci šlechty dávali vyobrazit jako antiční bohové, a je velikou pravděpodobností, že jsme svědky téhož i zde. Nelze si nepovšimnout dvou výrazných vrásek či spíše jizev v mužově levé tváři, jakož i střihu jeho plnovousu, rozděleného uprostřed brady, o sestřihu vlasů nakrátko nemluvě. Vše svědčí pro hypotézu, že máme před sebou podobiznu konkrétního renesančního šlechtice, a zůstává otázkou, existuje-li možnost jeho přesné identifikace, tedy nějaký historický pramen, podle něhož by bylo možno charakteristickým rysům přiřadit konkrétní osobu daného období. Jde o někoho z Rožmberků, pozdějších Kolovratů či dokonce o cizince? Vyloučit nelze ani možnost, že malíř prostě jen popustil uzdu své fantazii a vytvořil nekonkrétní tvář nesoucí pouze rysy jeho doby. Spektrum dalších možných zde nevyslovených otazníků i netušených souvislostí samozřejmě může vyústit i ve smíření s možností, že tajemství oné malby si pro nás všichni, kdož v ní byli nějak zainteresováni, vzali s sebou do hrobu.

     

    Prakticky totéž se týká i fragmentu zachovaného na druhé stěně, který by s ohledem na hrozen vína v levici dalšího neznámého muže mohl svědčit pro starořeckého boha vína Dionýsa či jeho římský ekvivalent, jímž byl Bakchus, ….

     

    … opět však s typově zcela jinou, starší tváří, než jaká by dané mytologické postavě náležela. Jakýpak výjev asi následoval okolo? Možná nejsme ve výlučně loveckém salonku … Ať je již pravda ukryta kdekoli, či naopak navěky definitivně zastřena, za vzrušující pocity, které člověku přináší jen sám pokus o rozplétání záhad z dávné minulosti, jistě podobné výpravy a nálezy stojí. Nezbývá než si usilovně přát, aby v budoucnu nebyl z jakýchkoli příčin zničen již ani sebemenší fragment ze života a zejména umělecké tvorby našich předků a aby se vzácné památky, obzvláště byl-li jim přiřazen národní význam, dočkaly odpovídajícího ošetření i uchování pro budoucí generace.

     

    Jan Tláskal

     

     

     

     

     

     

     

     

     

     

    Sdílet