Milí čtenáři,
není žádným tajemstvím, že naše krásná Šumava je odjakživa spojena s působením mnoha umělců, které buď zákonitě přilákala k nejedné inspirativní návštěvě odjinud, nebo jim byla přímo rodištěm. Ať už nahlédneme do hájemství hudby, literatury či výtvarného umění, vždy se nám v dané souvislosti vynoří spousta jmen, nejednou pak nanejvýš zvučných, neboť náležejících k nejslavnější umělecké elitě národa. Bedřich Smetana, Antonín Dvořák, Karel Weis, Jaroslav Vrchlický, Eliška Krásnohorská či Adolf Heyduk jsou za mnohé další jistě postačujícími příklady ze dvou prvně jmenovaných odvětví, jimž se tu v budoucnu budeme též podrobněji věnovat. Dnešní zastavení však bude náležet sféře výtvarné. I zde nacházíme osobnosti všeobecně známé, jako např. Josefa Váchala (přesahujícího svým uměleckým záběrem i do oblasti literatury), Karla Liebschera a jeho bratra Adolfa (mj. ilustrátory výpravné publikace Šumava, součásti monumentálního díla Čechy, jež bylo, jak praví titulní list, „společnou prací spisovatelův a umělců českých“) či legendu české krajinářské školy 19. století Julia Mařáka a opět spoustu dalších. Vedle nich však odváděli svůj díl neméně poctivé a působivé práce také mnozí, na něž se v nejširším kulturním povědomí daného regionu pohříchu zcela neprávem téměř zapomíná, přičemž jejich dílo je známo víceméně jen zasvěceným odborníkům a nadšeným sběratelům, kteří je vyhledávají na aukcích. Po stopách jednoho z těchto šumavských malířů a grafiků se tedy společně vypravíme.
Naše cesta povede z Vimperka do nedalekého Husince, kde začneme poněkud netradičně, totiž příběhem domu.
Zasvěcení jej znají pod neoficiálním názvem „Krejsův dům“, nese číslo 42 a z hlediska naznačeného směru se nachází po levé straně náměstí, možno říci v jeho nejnižším bodě, od nějž silnice po předchozím klesání opět mírně stoupá směrem ke kostelu a ještě dříve též k pomníku nejslavnějšího zdejšího rodáka – mistra Jana Husa. Právě on je mimo jiné vyobrazen též na unikátní fasádě zmíněného domu, který její zásluhou dozajista upoutá naši pozornost, a to přinejmenším čtyřmi postavami mezi celkem pěti okny v prvním poschodí. Dříve, než však přistoupíme blíže k podrobnějšímu zkoumání, pohlédněme na dům, jak vypadal před rokem 1937.
Za zmínku stojí už jen sám o sobě, neboť jde o stavbu nemalé historické hodnoty. Gruntovní knihy nám jej připomínají již po třicetileté válce, konkrétně roku 1658, jako tzv. „dům Ledvinkův“, v němž bývala živnost řeznická. Počátkem 19. století zde byl zřízen hostinec, domu se říkalo „U Antonů“ a míval ve znaku hvězdu, ještě koncem téhož století prý viditelnou na fasádě nad průjezdem. Pro naše dnešní povídání je však důležitým rok 1856, v němž dům koupil Jan Evangelista Fidler, původem z Dobišova mlýna. Nový majitel zrušil hostinec a místo něj zřídil koloniální obchod (na snímku z roku 1918 již nad výkladní skříní čteme jméno Arnošta Fidlera, jeho syna). Vedle menšího hospodářství pak současně provozoval povoznictví, přepravující zejména dříví do sušické sirkárny a rovněž sůl ze solnice ve Zlaté Koruně.
A právě s rodem Fidlerů, z nějž vzešli někteří významní husinečtí rodáci (nakladatel Arnošt Fidler či dr. Ing. Antonín Kříž, náš přední prvorepublikový odborník v metalurgii, vysoce uznávaný i v zahraničí, a taktéž přítel a mecenáš mnoha známých umělců své doby), je spojena nejen pozoruhodná fasáda domu, ale též část životního příběhu jejího autora. Další historický snímek nám onu fasádu představuje v původní, dosud neponičené podobě (zejména ve spodních partiích při chodníku). Pojďme se s ní seznámit detailněji. Z hlediska provedení se jedná o techniku kolorovaného sgrafita, při níž je zeď postupně nahozena dvěma barevně odlišnými vrstvami omítky a zvolený motiv se následně proškrabuje vrchní světlou vrstvou do spodní tmavé. Finální úpravou je pak barvení výsledného obrazu. Základním ornamentálním motivem na „Krejsově domě“ jsou kvetoucí pampelišky, pojaté symetricky ve svém vzájemně se proplétajícím listoví. Podstřešní římsa nad nimi je vyzdobena erby českých pánů a mezi již vzpomenutými okny postupně najdeme stěžejní motivy – podobizny …
… krále Václava IV., …
… mistra Jana Husa, …
… krále Jiřího z Poděbrad …
… a konečně československého legionáře, který se jako jediný vymyká celkově zde zákonitě akcentované době husitské.
Ta je pak připomenuta ještě pavézou v přízemní části fasády mezi někdejším obchodem (dnešním kadeřnictvím) a domovními vraty. Umělec do ní, jak možná s mírným překvapením vidíme, zakomponoval namísto obvyklejšího tradičního kalichu rodový znak Jana Žižky z Trocnova, jímž byl červený rak (v originále ve stříbrném poli), a ocitoval začátek slavného husitského chorálu.
Naší pozornosti však nesmí uniknout ještě jeden důležitý detail, totiž autorův podpis, jejž najdeme v erbovním štítu uprostřed pampeliškového dekoru zcela vpravo v linii spodní hrany oken. Tím okamžikem také nadchází chvíle, kdy si onoho šumavského výtvarníka konečně představíme. Nápisem „Fecit JK 1937“ , tedy „Vytvořil JK 1937“ se zde zvěčnil akademický malíř J o s e f K r e j s a.
Nežli se začeme věnovat umělcovu životu v chronologické posloupnosti, dovolím si oproti běžným zvyklostem poněkud předběhnout a již v této chvíli prozradit zajímavost, na níž se shodovali malířovi současníci a pamětníci: Josef Krejsa se velmi nerad fotografoval. Lze říci, že možnosti pořídit v soukromí jeho snímek se dostávalo jen osobám nejbližším, které považoval za své dobré přátele. Tím pádem se prakticky nikde, včetně odborných pojednání, nesejdeme s jeho fotografickou podobiznou a jedině zásluhou soukromého rodinného archivu máte, milí čtenáři těchto stránek, příležitost pohlédnout jako první do malířovy tváře prostřednictvím dosud nepublikovaných snímků. Snad tedy vzácnost oné příležitosti vyváží skutečnost, že zrovna v tomto případě jde, bohužel, o snímek technicky nevydařený, neboť nedostatečně zaostřený. Ke všemu se jedná o zvětšený výřez velmi malé postavy ze skupinové fotografie zhruba pohlednicového formátu, pořízené 18. dubna roku 1935 v Prachaticích. I tak ovšem má, jak se později ukáže, svou zajímavou výpovědní hodnotu. Malířova znatelně zdařilejší podobenka z roku 1940 v záhlaví tohoto článku je pak dokonce výřezem z kontaktní kopie standardního rozměru 9 x 6 cm, na níž je Josef Krejsa zachycen rovněž v celé postavě, takže mírná neostrost, obzvláště nápadná v porovnání s možnostmi moderní digitální fotografie, jimž jsme uvykli, je tu jistě pochopitelnou a omluvitelnou.
Josef Krejsa se narodil 14. března 1896 v Husinci, v domku čp. 160 jako syn dělníka. Málokdo by možná přikládal zásadní váhu tomu, že už od dětských let si rád kreslíval – v tom jsou si mnohé děti zcela podobné, aniž by jim v budoucnu byla předurčena umělecká dráha. V případě malého Josefa se ale vbrzku projevily do té míry mimořádné výtvarné schopnosti, že zaujaly i odborného učitele Františka Míka, působícího na měšťanské škole ve Vlachově Březí, kam tehdy docházely i husinecké děti, neboť v jejich městě byl tento typ školy otevřen až roku 1929. Právě učiteli Míkovi náleží první zásluha o podchycení a rozvíjení talentu jeho malého svěřence, který pak coby čtrnáctiletý odchází do Netolic, aby se tu učil u malíře dekorací Františka Kováře, působícího v domě čp. 55 na náměstí. Dostává se mu tak mimo jiné příležitosti pracovat na interiérech zámků a osvojit si spousty nových výtvarně řemeslných poznatků.
Po dvou letech, roku 1912 odchází do Vídně studovat malířské techniky starých mistrů u proslulého krajináře Franze Alta, dvorního malíře hraběte Kazimíra Esterházyho. Snad právě tam se rodí jeho příští záliba v drobných olejomalbách, které bude jednou nazývat „pohádkami“. V kritickém roce 1914, který vešel do dějin dosud nebývalým válečným konfliktem, nazývaným ve své době Velkou válkou – dnes všeobecně známou jako I. světová, však dvaadevadesátiletý mistr Alt umírá, zatímco jeho talentovaný student je odveden na vojnu, konkrétně k jednadevadesátému pěšímu pluku do Českých Budějovic (ano, k témuž, který literárně proslavil Jaroslav Hašek ve svých Osudech dobrého vojáka Švejka, neboť v něm sám sloužil, podobně jako třeba básník Fráňa Šrámek), a namísto milovaného umění vržen do víru války.
Na haličské frontě je raněn a následně se léčí ve Lvově a Budapešti, dávno přesvědčen, že za zájmy c.k. monarchie nadále bojovat nechce. Jeho pluk je poté převelen na italskou frontu, kde Josef Krejsa dezertuje, je zajat a deportován do zajateckého tábora Santa Maria Capua Vetere u Neapole. Tam se aktivně účastní protirakouského odboje a své umění dává roku 1917 do služeb vznikajícího Československého dobrovolnického sboru, tedy vlastně ČS legií v Itálii, pro něž maluje plakáty. V Itálii přichází setkání s dalším významným umělcem, jímž je malíř a fotograf Francesco Paolo Michetti, pod jehož vedením se legionář Josef Krejsa zdokonaluje především ve figurální malbě a bezpochyb též vstřebává i nové inspirační vlivy, dané už jen samotným prostředím země, která byla odjakživa kolébkou umělců.
Jako zamyšlení nad vývojem lidských osudů se tu v kontextu historické situace nabízí malá kuriózní odbočka od hlavního tématu, byť s ním vlastně, jak uvidíme, přinejmenším z hlediska již zde vzpomenutého nejvýznamnějšího husineckého rodáka souvisí: naše legie v Itálii tehdy výrazně podporoval a v tisku oslavoval také jeden mladý novinář, mimo jiné autor „kacířského“ spisu „Giovanni Hus, il Veridico“ , česky „Jan Hus, hlasatel pravdy“. Za obojí se mu v roce 1926 dostalo od československé vlády vyznamenání Řádem bílého lva. Tím novinářem byl pozdější fašistický diktátor Benito Mussolini.
Vraťme se však k Josefu Krejsovi, pro něhož konec války znamenal návrat s legiemi do vlasti, ba nakrátko přímo do rodného Husince, když předtím ukončil službu v armádě. Očekávala ho poslední zvolená studijní etapa, za níž se vydal do Prahy, aby se zapsal na nejstarší českou uměleckou školu – Akademii výtvarných umění, a to do třídy dalšího slavného šumavského, jmenovitě sušického rodáka – Maxmiliána Pirnera, kdysi na téže škole spolužáka Mikoláše Alše. Současně se mu daří získat místo malíře jevištních dekorací v Národním divadle a roku 1925 též přichází významný životní mezník v podobě sňatku s Karlou Paulíkovou. Objevují se však zdravotní problémy a ukazuje se, že pražské prostředí z daného hlediska Josefu Krejsovi nesvědčí. A tak se pod vlivem těchto neblahých okolností znovu, tentokrát již natrvalo, vrací na rodnou Šumavu do Husince, kde spolu s manželkou obývá dům v části zvané v „Zářekách“. Roku 1934 se pak oba stěhují na náměstí do domu čp. 42, u nějž naše dnešní vyprávění započalo.
Dům tehdy vlastnil představitel již třetí generace zde usazeného rodu Fidlerů, Arnošt Fidler ml., který se s Josefem Krejsou, svým o dva roky mladším vrstevníkem, přátelil. Vytvořil mu zde skutečně dokonalé umělecké zázemí v podobě podkrovního atelieru s velkým střešním oknem.
Tady vznikaly rozměrnější malby, případně byly prováděny finální úpravy plenérových (tj. venku, pod širým nebem vytvořených) obrazů, nicméně umělec se v té době již třetím rokem intenzivně věnoval též grafické tvorbě, konkrétně technice dřevorytu, a to vedle klasického černobílého i kolorovaného. Tato svá díla však nejraději vyrýval, jak sám říkával, do „prkejšek“ z hruškového dřeva nikoli v atelieru, nýbrž na stole pod oknem v bytě Arnošta Fidlera, kde pak maloval i své „pohádky“, tedy olejomalby drobnějších rozměrů.
Prvním motivem, který si Josef Krejsa zvolil pro dřevoryt, byl Husův rodný domek.
Rozměrově největším z kolorovaných dřevorytů je pak tento pohled do Boubínského pralesa, …
… uvedenou grafickou technikou ztvárněný vícekrát.
Samotný Husinec je v malířově díle zastoupen ve všech ročních obdobích – zde se nabízí zimní pohled.
Ač se Josef Krejsa nebránil nejrozmanitějším námětům (zátiší, lidé při práci – často třeba šumavští dřevorubci, ba i pašeráci a další), těžištěm jeho tvorby je v každém případě krajinomalba. Zde se např. vypravil do okolí Dáchova, aby zachytil typická pošumavská “draha”. Dnes už je tento pojem, jímž byla označována chudá, nekultivovaná mechovitá pastviště s balvany vyčnívajícími ze země, znám zřejmě jen nejstarším pamětníkům, ale ještě za časů první republiky, o nichž je tu řeč, byl běžnou součástí šumavského lidového slovníku. Krejsovými současníky je pak potvrzeno, že dle jeho vlastních slov právě “draha” pro něho byla opravdovou pošumavskou krajinou, což ostatně potvrzují i obrazy, na nichž tento svůj oblíbený motiv nesčíslněkrát mistrovsky zachytil. Jednou prý dokonce neváhal poté, co ho pohledem z okna jedoucího vlaku cosi upoutalo, přerušit cestu a z nejbližší zastávky, na níž neplánovaně vystoupil, se šel nazpět přesvědčit, zda se skutečně jedná o nefalšovaná “draha”, aby se za nimi mohl vbrzku vypravit s malířskou výbavou.
A opět zimní krajinný motiv – s nepřehlédnutelnými šumavskými vrchy na obzoru.
Dáchovský potok.
Kněžský rybník je na rozdíl od všech dalších zde představených olejomaleb proveden technikou kvaše na dřevě.
Pasáčci koz, opět zjevně situováni do předhůří Šumavy, patří ke Krejsovým „pohádkám“, …
… podobně jako Rakaři na Zlatém potoce, navozující celkovým pojetím a zejména lesními partiemi nad šumavskou strží atmosféru bezmála klostermannovskou.
Arnošt Fidler se coby vydavatel zasloužil nejen o prodej Krejsových dřevorytů, ale též barevných reprodukcí jeho obrazů, které nechal tisknout nejednou i v pohlednicovém formátu. Tato představuje husinecké kluziště na zamrzlé Blanici.
Stejného vydání se dočkal i dřevoryt znázorňující známý jihočeský hrad Helfenburg.
Roku 1937 vytvořil Josef Krejsa na domě, v němž bydlel, onu již na samém počátku zde představenou fasádu. V protektorátním roce 1940 však bylo úředně nařízeno, že postava legionáře musí být odstraněna – ze všech vyobrazených se stala zjevně největší solí v oku. Malíř nicméně situaci vyřešil vpravdě šalamounsky: překryl legionáře dokonale zamaskovanou deskou, na niž v tomtéž duchu jako všude okolo rozvedl dekorativní pampeliškový motiv. Díky jeho důvtipu tak zůstala fasáda zachráněna, jen autor se bohužel již nedožil okamžiku, kdy po válce byla deska sejmuta a dům se opět zjevil ve své dodnes viditelné originální podobě. (Také tento snímek má především dokumentární hodnotu, neboť při jeho pořizování bylo zjevně pohnuto fotoaparátem.)
Výtvarná výzdoba se však netýkala jen průčelí domu, nýbrž i zdí na jeho dvoře. Na zídce proti oknu, u nějž umělec tvořil své dřevoryty a maloval „pohádky“, tak vznikla kopie jeho oblíbené Alšovy kresby včetně podpisu, aby ji měl pohledem z okna na očích.
Poblíže vchodu do bytu Arnošta Fidlera namaloval bohyni léta …
… a při schodišti na pavlač kopii staroitalské madony – jistě coby vzpomínku na svůj pobyt v Itálii.
Zeď nad domovní studnou pak jeho zásluhou ožila motivem letní krajiny s letícím otakárkem. Snímek nám navíc nabízí pohled na přední část malířova automobilu Praga Piccolo kabriolet, z níž můžeme dokonce identifikovat podstatnou část evidenční značky (předchůdkyně pozdějších “espézetek”, v tehdejších dobách v povinném provedení bílého písma na černém podkladu), jejíž plné znění bylo Č-47.268 .
Fidlerův dům ovšem nebyl jedinou stavbou, již Josef Krejsa vyzdobil. Vedle dalších husineckých lokalit zanechal svou charakteristickou výtvarnou stopu např. i na štítu kapličky sv. Vojtěcha poblíže Lažišť.
Porovnáním historického snímku se současným však zjistíme, že novodobý restaurátorský zásah původní malířovu verzi příliš nectil. I černobílá fotografie jednoznačně prozrazuje, že originální technikou zde bylo podobně jako v případě husineckého domu rovněž kolorované sgrafito, které restaurátor nahradil monochromatickým. Změnily se i mnohé detaily vlastního zobrazeného výjevu – svatý Vojtěch měl původně nepokrytou hlavu, zatímco dnes ho spatříme s biskupskou mitrou, jeho pravá ruka svým gestem žehnala zemi, kdežto teď spíše zkoumá, zda vyobrazené postavy nezmoknou, změnil se tvar světcovy berly i celkové propracování roucha … inu, skoro by tu bylo možno vyzvat ke hře „najdi deset rozdílů“, ovšem v daném případě hře smutně nepatřičné, neboť restaurátor zjevně nevystihl ducha Krejsova výtvarného rukopisu, nýbrž na jeho úkor realizoval sám sebe – z historického hlediska jednoznačně ke škodě věci. Bohužel už tu nehledíme na originální, pečlivě a s pokorou zrestaurované umělecké dílo, ale pouze na jakýsi odvar z kategorie tuctových, lacině líbivých konfekčních svatých obrazů, snad jedině s drobným povděkem, že byla rámcově zachována aspoň Krejsova původní kompoziční koncepce.
Naprostým unikátem, jemuž však bohužel hrozí zničení, je strop sálu v domě čp. 44, nacházejícím se na téže straně náměstí ob jeden dům od „Krejsova“ směrem ke kostelu. Býval tu a stále je hostinec, který pamatuje mnohou historickou událost.
Za všechny připomeňme např. ples v osvobozeném Husinci, na němž se spolu s místními občany veselili též vojáci americké armády generála Pattona. Dodnes tu najdeme leccos z dobové výbavy, ale největším magnetem je bezpochyb právě zmíněný strop, na nějž Josef Krejsa vymaloval motivy čtyř ročních dob, …
… tedy jara (zde opět podle kostelní věže poznáváme malířův rodný Husinec), …
… léta, …
… podzimu …
… a zimy.
Rušivé kulaté otvory na předchozích snímcích prozrazují částečnou snahu ukotvit strop, mimo jiné poškozený i následkem zatékání střechou, k trámům, ale pohled z balkonu jasně demonstruje značné prohnutí celé konstrukce, jíž už bylo ulehčeno o zátěž masívního lustru. Na tolik potřebnou celkovou rekonstrukci a záchranu vzácné památky se však zatím nedostává finančních prostředků a její osud je tím pádem nejasný.
Bohaté a rozsáhlé dílo šumavského malíře a grafika Josefa Krejsy, který v nejlepším duchu navázal na proslulou českou krajinářskou tradici, je tím obdivuhodnější, že k jeho vytvoření nebylo autorovi vyměřeno příliš mnoho času. Zákeřná tuberkulóza ukončila umělcův život v pouhých pětačtyřiceti letech dne 21. dubna 1941, a to právě v domě, jehož průčelí nás dodnes přitahuje svou skvostnou výzdobou. Nakladatel a věrný přítel Arnošt Fidler přežil malíře o pouhé čtyři roky. Po zbytek svého života i nadále s pietou opatroval pracovní stůl pod oknem ve svém bytě v té podobě, jak jej Josef Krejsa navždy opustil, což dokumentuje tento snímek, pořízený po delší době od umělcovy smrti.
A zbývá ještě dokončit, co bylo naznačeno již pod snímkem z Prachatic, který, jak jsem zmínil, má i přes nedostatečné zaostření zajímavou výpovědní hodnotu. Připojme tedy závěrem drobný detail k malířově charakteristice. Jistě jste si, milí čtenáři, povšimli, že Josef Krejsa na onom snímku drží v levé ruce cigaretu, zatímco pravou ruku má v kapse kalhot. Z toho plynoucí úsudek, že byl levoruký, by nicméně ještě mohl být zpochybněn faktem, že mnozí pravorucí malíři – kuřáci dokáží při práci držet cigaretu v levé ruce. Potvrzující odpověď však dává právě snímek Krejsova stolu. Opuštěná paleta je odložena napravo od nedokončené „pohádky“ a také strana, na níž malíř míchal své barvy, vypovídá o držení v pravé ruce – štětec tedy po plátnech či dřevěných deskách vedla ruka levá.
Zprávu o malířově skonu přinesla i Národní politika (na základě dobových statistik z převálečného Československa patrně nejprodávanější deník), konkrétně ročník 59, číslo 115 z pátku 25. dubna 1941.
Josef Krejsa, umělec, kterému rodná Šumava, již nesmrtelně oslavil svou tvorbou, dokonale přirostla k srdci, odpočívá na husineckém hřbitově, jehož kostel rovněž – tentokrát v interiéru – kdysi vyzdobil svými malbami.
Jan Tláskal
{jcomments on}
