Březen – měsíc knihy.
Muže vede životem žena.
Z Adolfa Borna je cítit nadhled a smysl pro humor. Jeho ateliér, kde se narodil Mach s Šebestovou, Pipi Dlouhá Punčocha, Bořík a další, je plný knih, obrázků a taky věcí s motivy starého Rakouska-Uherska.
„Je výhoda, že lidé vědí o tomhle mém zájmu. Alespoň se nespletou, když mi chtějí něco přinést,“ směje se. Společnost mu v ateliéru dělá i papoušek Róza. Ocitl se tu, když dcera Erika jela na dovolenou. „Už je ale z dovolené několik let doma a Róza je pořád tady,“ usmívá se. Už by ji prý nikomu nedal. Při vyprávění ochotně pózuje v roztomilém chaosu místnosti, kde tvoří, a když se fotograf zeptá, jestli může blíž přisunout plechového malovaného muže v turbanu, odpoví: „Ale jen klidně přisuňte. Vy fotografové chcete vždycky něco stěhovat, ale pak už to musím dát zpátky sám.“ A dodá: „Víte, jaká je výhoda nás výtvarníků? Že si můžeme říkat, co chceme.“ Na rozhovoru je tahle otevřenost naštěstí znát.
Nedávno jste prohlásil, že mají Češi kliku, protože tu žije mnoho inteligentních žen. To se hezky poslouchá.
Muži se hlavně celý život snaží být dobří ve svém oboru, všechno ostatní je jim na hony vzdálené. Jejich manželky či přítelkyně je vedou. Oni si to nepřiznávají, ale v duchu to vědí.
Vaše paní se tedy stará.
Co jí, chudince, zbývá.
Starost o chod domu ale máte nějak rozdělenou.
Moc ne, to bych přeháněl. Já kývnu a ona už vidí.
Kde jste se vlastně poznali?
Jak to tak bývá, u kamarádů se dělaly večírky, kam přišli lidé, kteří se znali, a ti noví, se kterými jsme se seznámili. Tak to vzniklo. Hezké je, že už jsme spolu oslavili padesát let. Říkal jsem přátelům:
„Víte co, za padesát let člověk ženskou nemůže poznat úplně. To je teprve začátek!“
(red,mestkaknihovna)
{jcomments off}
Vaše reakce, připomínky, komentáře, náměty a podněty k daným tématům můžete redakci zasílat na: info@sumava.eu
