Miniatury : Mrazivá noc na Perle pod Jezerní slatí

Miniatury : Mrazivá noc na Perle pod Jezerní slatí
Mrazivá noc na Perle pod Jezerní slatí

Je noc z 21. na 22. ledna 2016. Po večerní klimatické zprávě se vydávám pěšky z Churáňova na pověstnou stanici Perla u Kvildy. Úplňkové světlo ozařuje zachumelené lesy a odráží se na ploškách jinovatky. Nepropadám se, a to je nejdůležitější.

Když začínám sestupovat ke křižovatce mezi Kvildou a Horskou Kvildou, cítím, jak přituhuje. A pak se přede mnou objevuje údolí Kvildského potoka. Pátrám pohledem proti jeho toku, tam někde musí stát Vojvodíkova meteorologická budka. Ale kde? Zkouším se tam prodrat po břehu, ale hodně se to tu boří. Vracím se tedy výš k okraji lesa a tady nacházím napůl zaváté stopy.

Konečně budku vidím. Připomíná přízrak. Sestup mi trvá nekonečně dlouho. Propadám se po kolena. Dýchám jak lokomotiva a v tom ledovém vzduchu jako by mi otékal jazyk. Vousy se mi obalily ledem a ztvrdly. Na místo docházím ve 22:58 středoevropského času. Náš staniční minimální teploměr pokládám do stojánku na sníh. Teplota rychle klesá k -31 °C. Stojím a naslouchám úplnému tichu. Potok teče naprosto neslyšně. Je černý a schovaný hluboko v závějích. Ze břehu nad ním visí husté a roztřepené závěsy jinovatky.

Mrazivá průsvitná mlha stéká širokým údolím od Jezerní slati. Když do ní posvítím, všechno jiskří. Je to pravý přírodní diamantový prach, zmrzlá mlha, v níž se kolem měsíce vytváří haló. Zatímco tu stojím, proud diamantů zpomaluje a teplota sestupuje o další 1,3 °C na -32,3 °C.

Zapomínám na čas. Nořím se do snášejícího se třpytu ledových jehliček. Vzduch blikotá. Zní tu hudba, ale mlčí.

Texta a foto: Roman Szpuk
MINIATURY Romana Szpuka :

1. Uplakaný čert

2. Hrušky

3. Vánoční vzpomínka

4. Co všechno ten nástroj dovede

5. Nešahej na ten sníh

6. Otto Hrdina

7. V údolí Losenice

8. Pavoučice sněžná

9. Šla Kačenka podle vody

10. Vzpomínka na Krýmuse

Vzpomínka na Krýmuse z Brda u

Sedíme v kuchyňce a pijeme čaj. Mluvíme o náboženství.

„To je jak starej Krýmus z Brda nad Včelnou,“ vypravuje Ziny. „Vychovávaly ho prý tři

tety. Neznaly nic jiného, než modlení. A Krýmus z toho tak trochu bláznil. Stal se z něho

samotář a podivín. Lidí se bál. Když k němu šla pošťačka, volala z dálky: To jsem já, nesu

poštu, nebojte se! Míval prý rozsáhlé pozemky, možná čtrnáct hektarů, ty za komunistů

musely do jézédé a k němu na statek dali bejky. Jednou za ním přijela kontrola z družstva.

Krýmus sedí a peče pořádný flák masa.

Kde jsi vzal to maso?

Co by. Bejk je to.

Kde jsi vzal toho bejka?

Coby. Vstoupil do něj ďábel, vysvětlil. Tak jsem ho zabil palicí.

To on často říkával. Coby.

Jeho chalupa je vidět z širokého okolí. Jednou někdo oznámil na lince sto padesát, že

Krýmus hoří. Nahoru se hnalo několik požárnických sborů, vébé, předseda jézédé, předseda

emenvé a davy čumilů. Jézéďáci neodvezli všechno seno, které pro ně Krýmus sušil, a on, aby

udělal místo v seníku na čerstvou várku, to staré vyházel před vrata a zapálil. Jenže při

pohledu z údolí se zdálo, že hoří Krýmusova chalupa, která se za fajrákem skrývala. Když

tam všichni dorazili, Kléma seděl u ohně a v úděsu zíral, co všechno se k němu hrne.

Coby, pokrčil rameny. Jézéďáci všechno seno nevzali.

Jednou se ozvalo bouchání na zeď, což byl signál pro nás, že máme vystrčit hlavu z okna,

a popovídat si. Byl to takový náš domácí telefon. Vyplašená sousedka spustila na moji

maminku, že kolem chodí nějaký divný chlap. Maminka pak zaslechla lomození před dveřmi.

Vzala do ruky ten největší nůž a při otevírání dveří jej nastražila před sebe. A na zápraží pod

stříškou na ni civěl vyplašený Krýmus: Nebojte se, paninko. Prší malinko.

Krýmus jezdil do Vimperka nakupovat ze Včelné přes Veselku a Pravětín se zednickým

kolečkem. Zaparkoval ho před samoškou, naložil nákup a tradá zase domů. Odtáhnul takhle i

kamna. Měl neskutečnou sílu a byl to vyhlášený otužilec, slyšel jsem, že ho potkali v zimě,

jak oblečen jen tak na lehko vyvracel v lese soušky, pak se do nich zapřáhl jak kůň a táhl je k

sobě na chalupu.“

Sdílet