iSusice.eu |  Ckyne.eu |  iPrachatice.eu |  Stozec.eu |  Vimperk.eu |  Volary.eu |  Zdikov.eu Kamery HumlNET |  Kamery ČHMÚ
  • Miniatury : Pan Kodýdek

    BukovylistIII

    Antikvariát s právem azylu

     

         Kolikrát jsem během procházky po Vimperku zabloudil do antikvariátu pana Kodýdka. Byl to starožitník, ale zachraňoval i staré knihovny a mnohé knihy pak nabízel v krabicích zdarma nebo za symbolickou cenu desíti korun. Na krabicích stálo: Knihy zdarma. Kniha nepatří do sběru.

         Vcházel jsem do jeho obchůdku jak do kostela. Obzvlášť v parných letních dnech jsem se tam cítil dobře. Měl jsem pocity provinilosti. Já opravdu nebyl z těch, kteří by panu Kodýdkovi udělali nějaký kšeft. Rád jsem v knihách jen tak listoval. A on mě vítal se svým klidným úsměvem. Věnoval mi knihu ze své krabice a ještě mě obdaroval zvláštním vnitřním pokojem.

     

         Kráčím kolem antikvariátu, kde už si o knihách s panem Kodýdkem nepopovídám. Pan Kodýdek už nabízí knihy nebešťanům. A oni se nestačí divit, jako já jsem kolikrát žasl, jaké skvosty se v krabicích objevily. Neboť mnoho zapomenutých knih má v sobě bohatství, které už naše doba není schopna pochopit.

     

         V hlavě se mi budí vzpomínka na jedno šedivé všední dopoledne. Hledám klid pro duši, a tak vcházím do předsíňky vimperského chrámu. Vzal bych zavděk židlí, ale mám tu k dispozici jen klekátko, a já se nechci modlit. Chci tu jen spočinout v mlčení.

         Sedám si v kostelní předsíňce na zem. Ale klid nenacházím.

              Po chvilce se zvedám a odcházím do města. Vstupuju do antikvariátu jako do útočiště. Je to antikvariát s právem azylu. Prohlížím si staré pohlednice, které si nikdy nekoupím.

              Pan Kodýdek čte nahlas své ženě: „Světlo tvých očí. Lízin let do nebe. Líza v nebi.“

         „Co to propána je?“ ptám se užasle.

              „Názvy knih, co hledá jedna paní,“ vysvětluje pan Kodýdek. „Nevíte, kdo to napsal? Máme tu všechno podle autorů.“

     

     

     

     

    Texta a foto: Roman Szpuk 

     

     

     

     

     

    MINIATURY Romana Szpuka :

     

    1. Uplakaný čert

    2. Hrušky 

    3. Vánoční vzpomínka

    4. Co všechno ten nástroj dovede

    5. Nešahej na ten sníh

    6. Otto Hrdina

    7. V údolí Losenice 

     8. Pavoučice sněžná

    9. Šla Kačenka podle vody

    10. Vzpomínka na Krýmuse

    11. Mrazivá noc na Perle pod Jezerní slati

    12. Letící oblaka

     

    Vzpomínka na Krýmuse z Brda u
     
         Sedíme v kuchyňce a pijeme čaj. Mluvíme o náboženství.
     
         „To je jak starej Krýmus z Brda nad Včelnou,“ vypravuje Ziny. „Vychovávaly ho prý tři 
     
    tety. Neznaly nic jiného, než modlení. A Krýmus z toho tak trochu bláznil. Stal se z něho 
     
    samotář a podivín. Lidí se bál. Když k němu šla pošťačka, volala z dálky: To jsem já, nesu 
     
    poštu, nebojte se! Míval prý rozsáhlé pozemky, možná čtrnáct hektarů, ty za komunistů 
     
    musely do jézédé a k němu na statek dali bejky. Jednou za ním přijela kontrola z družstva. 
     
    Krýmus sedí a peče pořádný flák masa.
     
         Kde  jsi vzal to maso? 
     
         Co by. Bejk je to. 
     
         Kde jsi vzal toho bejka?
     
         Coby. Vstoupil do něj ďábel, vysvětlil. Tak jsem ho zabil palicí.
     
         To on často říkával. Coby.
     
         Jeho chalupa je vidět z širokého okolí. Jednou někdo oznámil na lince sto padesát, že 
     
    Krýmus hoří. Nahoru se hnalo několik požárnických sborů, vébé, předseda jézédé, předseda 
     
    emenvé a davy čumilů. Jézéďáci neodvezli všechno seno, které pro ně Krýmus sušil, a on, aby 
     
    udělal místo v seníku na čerstvou várku, to staré vyházel před vrata a zapálil. Jenže při 
     
    pohledu z údolí se zdálo, že hoří Krýmusova chalupa, která se za fajrákem skrývala. Když 
     
    tam všichni dorazili, Kléma seděl u ohně a v úděsu zíral, co všechno se k němu hrne.
     
        Coby, pokrčil rameny. Jézéďáci všechno seno nevzali.
     
         Jednou se ozvalo bouchání na zeď, což byl signál pro nás, že máme vystrčit hlavu z okna, 
     
    a popovídat si. Byl to takový náš domácí telefon. Vyplašená sousedka spustila na moji 
     
    maminku, že kolem chodí nějaký divný chlap. Maminka pak zaslechla lomození před dveřmi. 
     
    Vzala do ruky ten největší nůž a při otevírání dveří jej nastražila před sebe. A na zápraží pod 
     
    stříškou na ni civěl vyplašený Krýmus: Nebojte se, paninko. Prší malinko.
     
         Krýmus jezdil do Vimperka nakupovat ze Včelné přes Veselku a Pravětín se zednickým 
     
    kolečkem. Zaparkoval ho před samoškou, naložil nákup a tradá zase domů. Odtáhnul takhle i 
     
    kamna. Měl neskutečnou sílu a byl to vyhlášený otužilec, slyšel jsem, že ho potkali v zimě, 
     
    jak oblečen jen tak na lehko vyvracel v lese soušky, pak se do nich zapřáhl jak kůň a táhl je k 
     
    sobě na chalupu.“
    Sdílet